Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Návraty z dovolené bývají různé. Někteří se těší na to, co všechno se změnilo, byť třeba jen maličkost, někteří v myšlenkách stále plavou v moři, chodí po horách...
Já patřím spíše k té druhé skupině, o to větší rozruch ve mně vyvolá sebemenší změna.
Již pravidlem se mi stává, že když stojím po "dlouhé" době (dovolená je přeci tak krátká) před domem a chystám se otevřít dveře, mé oči zabloudí ke zvonkům, kde zase chybí ten NÁŠ!
Po pravdě řečeno, nechápu, proč zrovna mé příjmení – Vlková, vyvolává ve "zlodějích" negativní pocity, nebo chcete-li, rozhodnou se právě pro loupež mé každodenní jistoty.
V takovém duchu bych mohla pokračovat, ale raději se uchýlím k mnohem zajímavějšímu tématu, a tím je - mé "drahocenné" sousedstvo.
Pravda, sousedi mohou působit jako rodina, ke které se vracím, kterou potkávám každý den, ale...seč se snažím, nikdy tento pocit nezískám.
Sousedi jsou pro mě přítěž. Přítěž, která si chce neustále něco půjčovat, neustále klevetit a hlavně, neustále vás otravuje.
Mám to štěstí, že v domě se mnou bydlí pan domácí. To by nebylo ještě to nejhorší. Ovšem zahrádkaření, které je jeho koníčkem je velký problém.
Minimálně jednou za hodinu se u našich dveří ozve rušící zvuk - zvonek. S nechutí se podívám kukátkem (chytrý toť vynález) a s pečlivě nacvičeným, nutno podotknout milým úsměvem, otevírám dveře.
Je mi jasné, že když vidím pana domácího s plným košíkem zeleniny a ovoce v náručí, nebude se mě asi ptát, jestli nám také vypli proud.
Hlavou mi proudí nejrůznější výmluvy, že opravdu salátovky nepotřebuji, že mi těch 6 kg minule stačilo, že meruňky moc nejíme a že cukety, kterých mám plnou spíž, opravdu už nemůžu ani vidět.
Jenže tentokrát přinesl rybíz...s uctivým poděkováním zavírám dveře a přemýšlím, zda mám počkat, nebo mám jít hned - směr popelnice.
Radost mi také dělá paní, která bydlí nad námi. Asi rok. Předtím bydlela vedle nás...nu což, stáří je stáří.
Po každé, když ji potkám, málem líbám chodník, jak poctivě ji zdravím a ona se na mne jen znuděně a povrchně podívá a neodpoví.
Mé mamince, která chodí domů asi hodinu po mém příchodu, té odpoví a na to jí začne vyloženě vtloukat do hlavy, jak je ta dnešní mládež morálně prohnilá, nezodpovědná a...však to všichni známe.
A nesmím se zapomenout pochlubit manželským párem, který má dvě děti - holku a kluka.
Jsou to děti školního věku, které dávají na srozuměnou, že právě ony jsou ty nejzajímavější děti na celém světě. To mi nevadí, ale to, že ze schodů, bydlí v posledním patře našeho domu, který má tři patra - bez výtahu, dupou. Tím chci říci, že v šest hodin ráno s jistotou vím, kdo právě jde do školy, jelikož ten nesnesitelný zvuk jejich bot, které se stále větší hlasitostí naráží na schody, ruku v ruce den ode dne s větší tělesnou hmotností, nejde přeslechnout.
Zjistila jsem ovšem, že jim to můžu vše oplatit. A to mnohem inteligentnějším a vyzrálejším způsobem.
Já, jakožto nájemník bytu v přízemí, se vždy postavím k zrcadlu, které je čirou náhodou umístěno v předsíni u vchodových dveří, a z plna hrdla zpívám písničky, kterou jsou pro mě nedosažitelnou metou, tzn. jsou v notách zapsány moc vysoko.
A reakce? Za nejmírnější se dá považovat každá, kde figuruje jakékoliv zvíře.
Chce se mi napsat: "A tak si tady žijeme."
Nelze sice charakterizovat normální život, ale mým dojmem je, že já společně s mými sousedy z tohoto pohárku nikdy neokusíme, jelikož si naše soužití značně komplikujeme, ať už různými naschvály či přehnanou starostlivost.
Ale na druhou stranu, proč se nepobavit, i když na trochu divný způsob???