Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Venku je trochu nevlídně, klasický zimní, konkrétně únorový den. Den jako každý jiný, říkáte si, ale omyl. Je 14. února - tedy svátek svatého Valentýna. Nic zlého netuše, dělám vše jako každý úterek. Ale běda nezadanému člověku, který se na Valentýna odváží byť jen vystrčit nos ze dveří. Cestou potkávám povědomou dívku ze školy, se kterou jsem však nikdy nezapředla hlubší společenský rozhovor. A tu ji vidím, jak se ke mně žene s křečovitým úsměvem. Už, už chci nasadit lehce nechápající výraz, ale v tu chvíli mi to dojde. Ohlédnu se... No jasně. Za mnou stojí kluk s růží v ruce a s pusou od ucha k uchu. Přichází polibek, dárek, "Miluji Tě" a...vždyť to znáte. Nikdo z těch méně šťastných se snad minimálně tento den neubrání otázce: "A proč já jsem sám/sama?" Tento svátek má v podstatě diskriminující charakter. Proč ona může slavit a já ne? Jsem snad nějaká menšina? Nejsem, jistě že ne. Vždyť takových na světě je, ale proč si tedy, ač házím "machry" jako že je vše OK, připadám v hloubi duše jako zpráskaný pes? Říkám si, že by se sv. Valentýn snad měl i zrušit. Ale pokud by se to přece jenom podařilo, nebyla by to naopak diskriminace zamilovaných? Konec konců vezměte si jakýkoliv jiný svátek. Nejsou snad Vánoce diskriminující? Například pro Židy? Jistě, mají zase své vlastní svátky, ale jak si asi připadá malé židovské dítko, když se ve škole ostatní děti chlubí po Vánocích, co všechno dostaly? A Den matek? Zase může někdo namítnout, že je i Den otců, ale viděli jste ho někdy někoho slavit? Chudáci tatínci. A mohla bych pokračovat dál a dál. Vždycky by se našla skupinka diskriminovaných. Nakonec mě napadá, že by se snad měl zavést svátek pro diskriminované. Ale kdo mi zaručí, že nebude diskriminující pro nediskriminované?