Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Už zase máš to triko naruby!" okřikla mě mamka. Proč oblečení nemůže mít jen jednu stranu? Nebo proč celý svět nemůže být naruby? Nikomu by nevadilo nošení triček, ponožek, spodního prádla ani spousty dalších věcí naruby. Normální den v takovém světě by mohl vypadat i takto:

Ráno usnu a hned jdu večeřet. Po vydatném jídle se svleču a vydám se nahý na cestu do školy. Usednu za volant autobusu a jedu pravidelnou linkou po okolních vesnicích. Všichni se usmívají a těší se na práci, školu, doktora a další oblíbené věci na tomto světě. Když dojedeme na konečnou stanici, lidé se necpou ven, nýbrž dávají si navzájem přednost, někteří studenti dokonce pomáhají starším lidem ven z autobusu.
Ve škole rovnou zamířím do svého kabinetu. Při pomyšlení na skupinu profesorů, které dnes budu vyučovat, skoro běžím do jejich třídy. Profesoři dostáli mého očekávání. Všichni vzorně sedí, vyrovnaní a klidní. Nakonec to nebude tak zlé, říkám si. Žádné překřikování, profesoři odpovídají, jen když jsou vyzváni, samozřejmě jsou všichni perfektně připraveni.
Po pěti podobně vzorných vyučovacích hodinách odcházím na oběd. Profesoři mě zdraví a s respektem pouští před sebe. Paní kuchařky nám dnes uvařily opravdu vynikající oběd. Dnešek je snad nejlepším dnem vůbec, pomyslím si.
Cestou domů si všimnu veselé skupiny lidí sbírající odpadky ve vedlejší ulici. Mládež má opravdu zajímavý způsob užívání si života.
Doma si zapnu televizi a sleduji zprávy ze světa. Bohaté státy se předhánějí, kdo věnuje méně vyspělým státům větší dotaci. Náš pan prezident má proslov na oslavu stého roku bez válek a zbraní. Z naší politické scény se dozvídám, že si politici každoročně snížili platy. Celkově nic nového. Vypínám televizi a chystám se do postele.
Ach, to je svět.

Zamysleme se, jestli všechny kontrasty mezi světem naruby a současným musí být tak absurdní jako úvod do světa naruby. Neměli bychom právě současný svět nazývat světem naruby?