Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

A je to tady! Budu chodit do tanečních! Já, která jsem pořád v džínách a teniskách, si mám obout střevíčky a navléct sukni!? Snad máma bude trochu soudná a nenavleče na mě něco s volánky. Brrr. Určitě sami znáte, jaký mají maminky občas styl.
V sále je nabito. Kluci se krčí u dveří a po očku zkoumají holky jako nějaká zvířata v zoologické zahradě. O průběhu tanečních a mých prvních tanečních krocích raději mluvit nebudu. Ale zvládla jsem je. Za to závěrečný věneček! Ten se mi stal osudným. Za celou dobu jsem se v sukni chodit nenaučila a teď mám na sobě dlouhé bílé šaty až na zem. To není dobré. Asi tušíte, co se stalo. Na šaty jsem si šlápla. Co následovalo? No, prostě jsem hodila parádní rybičku, za kterou by se nemusel stydět ani nejlepší fotbalový brankář. Všechno bylo tak rychlé, než jsem se rozkoukala, seděla jsem na zemi. Proč na mě všichni tak zírají? Asi si nikdy nepřišlápli šaty... Chci rychle vypadnout od těch čumilů a ztratit se v davu. Jenže teprve teď mi došlo, že mě bolí kotník. "No to je skvělý!" pomyslela jsem si, "ještě jsme ani nezahájili večer a já už jsem invalidní!" Tohle se fakt může stát jen mně. Naši byli už v sále. A kdo mě teď zvedne? Seděla jsem tam jako dědeček hříbeček a připadala jsem si neuvěřitelně trapně. Ty lidi asi taky neví, co je to slušnost, když mi nikdo z nich nepomůže na nohy.
Rozhodla jsem se svou bolest prostě překonat a vybelhala jsem se ven, kde jsem se opřela o zeď. Uvědomila jsem si, že mám v kabelce cigarety. Pevně doufám, že mě to alespoň trochu uklidní. Teprve pak jsem se vydala na nekonečnou cestu do sálu.
Večer naštěstí dopadl dobře. Noha po chvíli bolet přestala, díky bohu. Jenže lidé smějící se na můj účet přetrvali celý večer. Jeden kluk mi ke konci řekl: "Víš, co tam bylo napsáno? Zvedej nohy, vole!" V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud si snad moje maminka myslela, že taneční jsou základem společenské výchovy, potom se opravdu šeredně spletla... vole...