Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snad každý z nás již měl tu čest poznat se s paní sklerózou. Tedy jestli se tomu dá říkat čest, že? Vždyť vy se s ní ani nechcete setkat, přijde sama, nečekaně, v tu nejméně vhodnou chvíli, a ještě má tu drzost se dopředu neohlásit.
Musím přiznat, že moje skleróza je ve svém oboru, a to okrádání myšlenek a věcí nevinných, opravdu výborná. Řekla bych, že je mistr světa mezi všemi ostatními sklerózami.
Jednou jsem nemohla najít klíče od bytu, neboli přesněji řečeno jsem se je ani nepokoušela najít, no prostě se mi úplně vykouřily z hlavy. Byla jsem myšlenkami úplně jinde, než abych někde vzadu v mé mysli lovila, kde jsem je jen mohla nechat. Vsadila bych se, že v tom měla prsty ta moje bezchybná skleróza. A tak jsem v klidu zabouchla dveře a už už chci vytáhnout klíče z kapsy, ale co nezjistím? No ovšem, nejsou tam. Jak jinak, že? Slyším, jak se mi v dálce skleróza chichotá. Klíče zůstaly za těmito, pro mě teď nedobytnými, dveřmi. Chci zavolat mámě do práce, ale mobil je totálně groggy. Zapomněla jsem se podívat, jestli je nabitý. Co se dá tedy dělat, vytáhnu peníze z kapsy a hasím si to k telefonní budce. A sakra, jak to poslední trojčíslí jen bylo. Možná 245 nebo snad 234? Už cítím, jak mě skleróza pomalu spřádá do svých sítí. A je to tady, zase mě dostala na lopatky. Nenávidím ji! Už nechci na nic v životě zapomenout!
Nezbývá mi nic jiného než počkat na mámu, až se vrátí z práce, a to bude až v 10 hodin večer. Sháním si přístřeší u svých kamarádek a příbuzných, ale při mé smůle není nikdo doma. Všichni už se někde určitě sluní na víkendové chatě. Sedím na lavičce před panelákem ještě do půl jedenácté. Občas kolem mě projdou pokřikující opilci. Najednou spatřím svou matku. Ještě nikdy předtím jsem ji tak ráda neviděla, a to mi věřte. Všechno jí vysvětlím doma. Jistěže dostanu nějaké to kázání, ale to mě teď vůbec netrápí. Jdu si lehnout do postele a snažím se na to všechno zapomenout. Ale teď o mě skleróza nemá zájem. Marně ji žádám, aby se mě pro tentokrát zmocnila. Nic, pořád mám všechno v živé paměti, jako kdyby skleróza moje přání vyslyšela. A tak tiše usínám s přáním, o které jsem si ještě před pěti hodinami myslela, že na něj nikdy v životě ani nepomyslím.
Od té doby nezapomínám...