Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dlouho očekávané období nastalo, je tu konec pololetí a naše škola se proměnila v jakési peklo na Zemi. Jindy, dá se říct, milí profesoři, nyní chlupatí, ostnatí a rohatí stvoření s hněvem v očích, kteří přišli z místa hrůzy za účelem trápit pilné studenty. Tito nemilosrdní tvorové se rozhodli, že nám přiblíží atmosféru země pekelné, a nastolí nám tvrdý řád. Říkají, že se stále "flákáme" a že nic neumíme, a tak nám diktují samé libůstky. Kompozice z matematiky, test z angličtiny, pololetní práce z francouzštiny, zkoušení z českého jazyka, zkoušení z anglického jazyka, písemná práce ze zeměpisu, test z dějepisu, zkoušení z dějepisu, písemná práce z biologie, práce z fyziky, test z chemie. Každý den nám zadávají minimálně dvě písemky a k tomu jako bonus aspoň jedno zkoušení z dějepisu. Bohužel, musíme se s tím vyrovnat a přijmout to tak, jak to je. Neříkejme tomu pololetí, ale nazývejme to pravými jmény, tudíž obdobím velkého stresu, bolesti hlavy, naprostého vyčerpání a pytlů pod očima. Dvakrát do roka to samé. Člověk by řekl, že si na to my-studentíci navykneme a za chvíli to budeme zvládat raz, dva. Ale omyl, přátelé, každým rokem to je ještě horší. Zažila jsem to už asi dvacetkrát a při pomyšlení na to, kolikrát mě to ještě potká, mě napadají mdloby. Pět měsíců pohoda, klídek a najednou rána jako hrom a nám nevinným studentům nezbývá nic jiného než se jen zabarikádovat učebnicemi a sešity a učit se, učit se, učit se.

Úplně slyším učebnici matematiky, jak na mě volá: "Kačenko, pojď si mě otevřít na straně 152, pojď si vypočítat pár příkládků, pojď, už se na tebe moc těším." A do toho se náhle vloží francouzština a praví: "Co chceš, ty matiko, si jako myslíš, že dá přednost tobě nebo co? Pojď, Katuško, pojď, mých 100 slovíček na tebe úpěnlivě čeká!" Jedním okem mrknu po matematice, druhým po francouzštině a řeším dilema, zda mám knihy otevřít, či nikoliv. Do toho se vloží další a další knihy a sešity a já se náhle cítím ztracená a unavená. "Nemůžu, já už nemůžu!" slyším, jak křičí můj vnitřní hlas. Oddychnu si a pomyslím si, že trocha volna to vyřeší a já že budu za chvíli zase na hlavičku zdravá.

Step, antilopa a na ní Ibrahím Íbn Jákúb, to jsou prosím, drazí přátelé, vidiny, které mám, když zavřu má krásná pytlovitá očka. Mám pokračovat? Místo nebe kvadratická, lomená a logaritmická funkce, na jejíchž křivkách se pohupují francouzská a anglická slůvka, jež se usilovně snaží chytit jezdec na pruhované antilopě. Je to strašné! Tak moc se snažím všechno naučit, a nejde to! A náhle na mě něco sahá, leknu se, uskočím, oklepu se a pak teprve si všimnu mé skvělé maminky, která na mě sladce kouká. "Kačulko, máš toho už plné zuby, že mám pravdu? Běž mi raději skočit do krámu pro pár vajíček, chleba a šunku, ať máš zítra co papat ke snídani." Ach ta matka! Už vím, po kom jsem tak "vyčůraná". No, ale co mi zbývá, půjdu a třeba i přijdu na lepší myšlenky.

Procházím se po regálech a hledám chleba, jsem z toho všeho už tak zmatená, že už jsem zapomněla i to, kde co leží. I když nakupuji, hlavou se mi honí myšlenky typu: Jak chleba vznikl, z jakých surovin ho připravili, kdo ho upekl, proč se tomu ději říká zrovna pečení, proč ne třeba chlebování nebo proč chléb dostal vůbec tento název? Přemýšlím, jestli jsou lepší super a hypermarkety než malé obchůdky, jestli mi vystačí peníze atd. Po příchodu domů mám pocit, že je má hlava už natolik přeplněná vědomostmi, že za chvíli praskne. Řeknu si: 'Tak, Kačeno, máš poslední možnost se něco naučit, takže s úsměvem do toho.' Samozřejmě poslechnu tento chytrý hlas a vydám se na pomalou smrt. Opět se učím a učím, avšak už ani nevím, co se to vlastně učím. Z fyziky je náhle angličtina, z matematiky zeměpis a z chemie je patlanina všeho, na co jsem se dnes podívala, takže něco podobného jako jogurt s příměsí vzorečků a posypaný lahodnými slovíčky. Proplesknu se a zeptám se sama sebe: 'Máš to vůbec zapotřebí takhle se ničit? To co jsi se naučila, jsi již zapomněla, to co právě čteš, pomalu zapomínáš a to, k čemu jsi se ještě vůbec nedostala, stejně zase zapomeneš, tak proč to všechno?'
Zahodím ta kila papírů a jdu spát!