Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Další vstávání. Asi nikdo z nás si neřekne, jaké je krásné a jak se těšíme, až vylezeme z naší krásně vyhřáté postele a proleženého důlku. Prostě jenom s obrovskou nechutí položíte bezvládnou ruku na mobil a po několika pokusech vypnete ten řvoucí a otravný budík.

Existují dva druhy lidí. První vstanou hned na prvotní zazvonění (mimochodem mezi ty se řadím i já a prý je to i lepší pro zdraví, kdo ví?), ti druzí mají naopak nastaveno velké množství budíků po deseti minutách, aby ten jeden nezaspali, a samozřejmě potom nestíhají vůbec nic, protože přeci mají ještě pět minut...

Po hektické ranní přípravě (naházet do tašky několik věcí, rychle proběhnout koupelnou a při troše štěstí stihnout i snídani) následuje cesta na určené místo, do školy nebo práce, ať už si každý chodí, kam chce.
V hromadně dopravě vídávám obličeje polomrtvých spolucestujících, jak se dívají do prázdna naprosto nezaujatým a nepřítomným pohledem.

Mým cílovým bodem je školní budova, kde hned po příchodu začíná zjišťování domácích úkolů a testů. První dvě vyučovací hodiny vůbec nevnímám a přemýšlím o tom, co se mi v noci zdálo a jestli jsem raději neměl zůstat doma nebo zda chybou nebyla ta rychlá a nezdravá snídaně, která mě doteď tíží v žaludku.

Já jsem si říkal, že jsem něco zapomněl - učebnici do chemie! Tak to se musím omluvit, naštěstí to není zase až takový problém, ale stejně si ji budu muset půjčit od souseda.

Po přetrpěních několika posledních hodin se jde na oběd. Už chybí jen cesta domů zpátky postele. A zítra celý koloběh znova. Ať už je ten víkend!