Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Možná, že nejsem sám, kdo si klade tuhle otázku při pohledu na ufuněného úředníka, který popoběhl 20 metrů k autobusu nebo na stopadesátikilového tlouštíka, čekajícího ve frontě na hamburger. Co se s námi děje? Jak to tak vypadá, za pár let nebudeme svaly vůbec potřebovat. Na co by nám asi tak byly?
Ráno mě vzbudí budík, no a já se s trochou vůle vyškrábu z postele, přičemž mi tepová frekvence vyskočí až na 190 tepů za minutu. Po tomto ranním šoku si vyčistím zuby elektrickým kartáčkem. Normální jsem zahodil, protože mě z něj bolela ruka. Potom se najím a autobusem v klidu jedu do školy. Při pohledu z okénka nechápu ty aktivisty, co jezdí na kole nebo chodí pěšky, vždyť se musí zpotit a následně musí pěkně smrdět, protože pot obsahuje i močovinu, to ale asi nevědí. Já chci vždy vonět, tudíž maximálně dbám na to, abych se nepotil. Ve škole to naštěstí není velký problém. Tam si pěkně osm hodin posedím a nehnu ani brvou. Ani tělesná výchova mě nezaskočí, už dávno jsem si sehnal omluvenku od doktora, že nemůžu cvičit. Tu má teď skoro každý, taky že náš tělocvik vypadá tak, že dva cvičí, z nichž jeden je učitel, a zbytek na ně kouká.
Po škole se co možná nejméně namáhavým způsobem dopravím domů. Co mě ale opravdu vytočí, je rozbitý výtah. Copak tohle se může stát v našem socialistickým státě? Jelikož však chci stihnout stoosmý díl mé oblíbené telenovely, musím se vydat do pátého patra zastaralým způsobem - po schodech. Po 15 minutách vyčerpání padám před dveřmi našeho bytu. No moc se nedivte! S mými litrovými plícemi napůl z dehtu bych vás chtěl vidět.
Zbytek odpoledne asi strávím u televize. Přepínám programy, když tu na obrazovce najednou uvidím nějakého týpka, jak šlape na kole a funí si do rytmu. Že by mimozemšťan? Ne, prý nějaký Armstrong. No, dělá se mi špatně, a tak to radši vypínám. Musím se jít učit. Jestli nebudu mít samé jedničky, tak mi rodiče zakážou televizi. S bolavýma nohama se přesunu do pokoje a usednu ke stolu. Po tom, co se všechno nadrtím nazpaměť, si vzpomenu, že jsem si chtěl koupit nové boty. Jaké štěstí, že už nemusím chodit do obchodu. Připojím se na internet a nechám si je poslat poštou a rovnou si objednám i pizzu. Vtom mi píše kamarád přes ICQ, ať se u něj stavím, že má dobrou "pařbu" na počítači. Bohužel jsem nucen pozvání odmítnout, protože podruhé bych ty schody už nevyšel. On mi ještě odepíše, že bych měl začít sportovat. Já ale vím, že sportem leda tak k trvalé invaliditě.
Celý večer trávím u televize a když mě to už nebaví, vyčistím si zuby, doplahočím se do postele a s pocitem, že toho pohybu bylo dneska až dost, unaveně usínám.
Zajímavá představa, jak asi žije moderní student, ne? Možná že bychom měli častěji hrát hru škatulata, hejbejte se.