Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hned na úvod bych se chtěla omluvit klasikovi české poezie K.J.Erbenovi za kritiku jeho díla, kterou se chystám vznést, neboť mi jeho tvorba nikdy zvlášť nepřirostla k srdci a zůstala mnou téměř zcela nepochopena. Vzhledem k tomu, jak je jeho dílo ze všech stran kritikou chváleno, mi nezbývá než připustit, že je to chyba má - jakožto člověka plného optimismu, který miluje svět takový, jaký je, ale nepřehání to s tragedií a dramatem kolem nás - a nikoliv jeho, jenž se v těchto tématech zřejmě plně profiloval.

Jako první vyjádřím svůj názor hned k úvodní baladě Kytice, která i přesto, že úvodní dvě slova způsobí veliký zármutek, působí na mne nejpříjemněji. Vidím v ní trochu vlastenectví a hodně se mi i líbí její zvukomalba. Když bych měla mluvit o filmu, musím začít především tím, že nesouhlasím, aby kameraman, jako je pan F.A.Brabec, dělal zároveň i režiséra. Obrazy přírody, kde se vyskytují červánky častěji, než se střídá den s nocí, jsou nádherné a určitě nevadí, že jsou hned ve dvou jeho filmech téměř po celý čas, ale režie mi tam trochu chybí, těžko mluvit o hereckých výkonech v první baladě, když hlavní postava je mrtvá a děti jen lkají a lkají. A když už bych měla být extrémní hnidopich, tak tedy podotknu, proč, když je v básni: "...mateřídouško vlasti naší milé...", kvete na té mohyle ten vřes? Je to detail, ale přece mne to zaujalo.

Dál bych chtěla napsat pár vět o Vodníkovi, protože mi tato balada připadá taková pohádková. Když jsem byla malá, znala jsem pouze začátek, který mi nikterak drastický nepřišel. Dnes znám důvod, proč mi nechtěli říct konec. Hlavně po zhlédnutí filmu. Konec mě znechutil. A nelíbila se mi matka v červených šatech. Nechápu proč, když se měla dcera celkem dobře v podvodní říši, mohla být matka tak surová, že ji odloučila od vlastního dítěte. Vodník, jenž má zřejmě představovat nadpřirozenou nestvůru, zabije dítě. A Linda Rybová se zblázní, to jediné mi přijde jako dokonalý obraz v celém filmovém zpracování, přesto nevím, zda můj život tato báseň nějak obohatila.

Další vraždu dítěte nám přináší Polednice. Mne jí doma nestrašili, takže k dílu opět nemám hlubší vztah, snad jen kromě lítosti nad přepracovanou ženou. Na Kytici mi všeobecně vadí, že stačí říct jednu větu a člověk kvůli tomu může zemřít. Kdyby to tak bylo ve skutečnosti, kdo z nás by žil?

Stejně tak tomu je i v básni Svatební košile. Která žena netouží po muži? A proč má být za to potrestána? A ještě ke všemu, když se modlí? Může snad za to, že zemřel? Přesto alespoň zde na konci mrtví mrtvými zůstali a té živé zbělely vlasy. Nezemřela, z čehož se těším.

Záměrně zde neuvádím ještě zpracování Kytice divadlem Semafor, protože jsem viděla pouze Polednici, která by mne možná pobavila tak před pěti lety. Nemám ráda parodie na cokoli. Připadá mi to, že se autor parodie snaží vykrást něco z původního díla, obrátí to a zpracuje tak, že původní dílo zesměšní, což mi ani v případě mé neoblíbené Kytice nepřijde správné.

Na závěr bych chtěla podotknout, že to, co se mi na Kytici líbí, je jazyk, jakým je napsaná. Staře, zvukomalebně, prostě hezky...