Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ano, stojím na pomezí. Před sebou mám lesy, které miluji, a za sebou město, které potřebuji, ohyzdné město, které nikdy nebudu milovat. Ale je mi přitom dobře. Stojím na pomezí, poněvadž tenhle kompromis je můj osud." (S. K. Neumann)

Na jedné straně škaredé krabice zahalené v šedi vlastní špíny, na té druhé svěží, životodárná zeleň. A já uprostřed. Cestuji mezi těmito dvěma světy a vím, že po čase stráveném v jednom z nich začnu cítit potřebu znovu se vrátit do druhého. Dnes utíkám do lesa.

Neohlížím se, přesto poznávám, že se každým krokem vzdaluji od svého vězení i domova zároveň. Ubývá automobilů a vystresovaných lidí honících se za zlatým prasetem, potkávám více rostlin než jen osamocené zaprášené chudobky u cesty a konečně mohu volně dýchat. Když je asfalt pod mýma nohama vystřídán huňatým travnatým kobercem a šum města smíšený s chrčením motorů nahrazen trylkujícími ptáčky, zvolňuji krok a už se nebojím rozhlédnout.

Poznávám to tu. Nevelká loučka hýřící všemi barvami obklopená ze třech stran lesem - to je moje království, zde můžu být svou paní. Abych nasála co nejvíce sladké svobody a bezstarostnosti, rozběhnu se napříč tou zelenou, červenou a žlutou nádherou. Slunce ještě nestačilo svými prstíky sesbírat všechny perličky rosy, v nichž se zázračně odráží celý svět. Vlahý vánek si pohrává s mými vlasy, rukama se snažím pohladit každou hlavičku květiny. Občas z některé vyletí včelka a diví se, kdo ji tak vyrušil z její práce. S úsměvem se pruhované slečně omluvím a každá si letíme svou cestou. Já musím navštívit ještě pány dělníky v mraveništi na kraji háječku. Ó, jak jejich stavba od minule povyrostla! Ještě se pokochám vůní jehličí a pokračuji dál. Když už jsem tím pobíháním mile unavená, najdu si příjemné místečko v obzvláště nadýchané trávě, neodolám a položím se na záda.

Chvilku hledím do modrých výšin, ale jak slunko nabývá na síle, začíná mě pálit v očích. Raději je zavírám. To hned svět nabývá jiný rozměr! Když přestanu vnímat barvy a tvary kolem, jako by zbystřily ostatní smysly. Zintenzivní líbezná vůně travin, cítím i léto ve vzduchu. Ze směsi omamných parfémů, jimiž se halí květiny, poznám šeřík. Je mi blaze po těle. Paprsky mě hřejí a příjemně šimrají po tváři, kapičky vody na listech zase chladí a větřík mi tančí ve vlasech. Kromě ševelení listů a všelijakého lesního hemžení a žouželení poznávám různé ptačí zpěvy, datlovo ordinování i cvrčkovu serenádu. Bráním se, seč můžu, ale pomalu se vkrádá dřímota.

Ležení mám měkoučké, kolem poletují samé příjemné barvy, v uších mi zní přírodní ukolébavka. Zaplaví mě pocity štěstí a pohody. A přece je idylka narušena. Z lehkého snění mě totiž vytrhne vskutku příšerné řinčení ozývající se z mé kapsy. Chvilku mi trvá, než se zorientuji a z mikiny vytáhnu vyzvánějící telefon. Maminka myslí, že jsem pryč už moc dlouho, mám přijít domů a pomoci jí s obědem. Až teď si uvědomím, jaký mám hlad. Ano, město potřebuji.

Cestou pluji travnatým mořem, nálada kupodivu nezkažená. Vlastně jsem moc spokojená a přidávám se k ptáčkům s jejich ódami. Mám radost, jak hezky je to na světě zařízeno, že si můžeme vybrat svou střední cestu. Těším se, až se s rodinou dobře najíme a podíváme na pěkný film. Zajdu do knihovny a večer něco podniknu s přáteli, přes týden se vzdělám ve škole a v sobotu ráno zase okusím uvolnění na kouzelném paloučku. Ano, těším se, jak si to své "pomezí" užiji.