Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnes se dá pouze vzpomínat na úžasné divy krajiny ve Spanilé. Mraky zde cupitaly po nebi jako zástupy statných hřebců a den se nikdy nevystřídal s nocí. Kraloval si jako mocný pán, avšak milosrdný, neboť dával vláhu všem jeho princeznám, které jako baletky vždy tančily na louce. Měly pestrobarevné sukýnky a předháněly se v tom, která je nejhezčí.

Mohutné stromy pochodovaly kolem mýtinky a jejich kořeny nikdy neznaly odpočinek. Byly jako stařešinové, kteří mohli sdílet všechna moudra světa. Nad nimi zuřivě poletovali dravoptáci, kteří se jako posedlí snažili zmocnit poskakujících slečen. Naštěstí sluneční paprsky vykouzlily zlatavý závoj, jenž byl nepropustitelným brněním a zabraňoval posedlým vetřelcům ubližovat kráskám.

Přes celou krajinu se táhl třpytivý potok, který jako posel přinášel zprávy z dalších zemí. Poskytoval útočiště nerybám, jež se jako drahokamy pyšnily svou ryzí krásou. Neryby zpívaly písně života a princezničky tančily do rytmu. Šťavnatá tráva se rozprostírala všude kolem. Její otevřenou náruč přijalo plno broučků, kteří si v ní stavěli nedobytné pevnosti. Ani mocný vítr je svými zuřivými meči nemohl dobýt.

Pár kroků od slunné mýtinky lemované svými strážci se mocně vzpínal temný les, pouze zde vítězila věčný boj tma. I ten nejchrabřejší rytíř se skláněl před matkou Temnotou a vyhýbal se lesu oklikou. Při pohledu na temného obra po těle pobíhalo několik tisíců kapiček strachu, které se proměňovaly v ostré jehly a zabodávaly se až do masa. Les ovšem uměl vábit i lákat. Živil se dušemi mrtvých. Kradl i tu poslední naději jako vyřčený soud.

Avšak i Den vadl jako růže bez vláhy a Tma se pomalu přikrádala a jako neviditelný duch postupně vysávala všechno světlo v dávné zemi Spanilé.