Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem na louce a prohlížím si okolí. Na zelené trávě se blýská ranní rosa a listí na stromech se pohybuje podzimním vánkem. Jdu dál po louce, až procházím kolem osamoceného starého stromu, jenž stojí v jejím středu. Na stromě vidím opuštěné hnízdo. Po bývalých obyvatelích ani stopy. Když se rozhlédnu kolem, nikde není ani živáčka. Jsem sama uprostřed pustiny.

Ticho. Samota. A volnost.

Pokračuji ve své chůzi a les v dálce se mi pořád víc a víc přibližuje. Ještě z dálky slyším zpěv ptáků. Když se podívám nad les, spatřím starý, opuštěný hrad na kopci, obklopený lesy. Představím si, jaké by to bylo tu žít před pět seti lety. Živě si to dokážu představit. Mám pocit, jako bych v té době žila.
Podívám se znovu na hrad a ve svých představách vidím rozsáhlé panské sídlo obklopené vysokou hradbou. I z dálky dokáži rozeznat mlhavé obrysy postav, jak hlídají zámecké hradby.

Konečně se ocitnu v lese. Mám pocit, jako by les mluvil. Všude okolo slyším šeptání. Začínám mít husí kůži. Jdu hlouběji.

Najednou zaslechnu zakřupání větviček. Někdo je blízko mě. A znovu ten zvuk. Přikrčím se za strom a vidím, jak se kolem mě plíží tlupa mužů. Nevšímají si mě a pokračují dál lesem. Jejich černé, dlouhé vlasy jim padají do neoholených obličejů. Dva muži mezi sebou nesou obrovskou pozlacenou truhlu. Asi válečná kořist. Poslední z nich vede svázanou ženu. Ta se na mě jenom bezmocně podívá a nechá se vláčet dál. Díky šatům, jež vypadají jak z moderních historických filmů, jsem poznala, že jde o někoho urozeného. 'Možná unesli princeznu,' pomyslím si.

Vylézám ze svého úkrytu a potichu pokračuji lesem. Ten se mi zdá pořád tmavší. Nebo se mi to tak zdá jenom ze strachu?
Hrad, který jsem předtím viděla na kopci, se oddaluje. Stále víc a víc. Začínají mě bolet nohy, ale nechci se vzdát.

Konečně les začíná stoupat vzhůru do kopce. Sedám si na pařez a odpočívám. Po chvíli se zvedám a pokračuji dál. Nemůžu se dočkat, co uvidím. Touha dojít nahoru mě popohání.
Les začíná řídnout. Konečně spatřím hradby. Vydám se do běhu...

Najednou se ocitnu přímo před zámeckou bránou. U ní stojí dva zámečtí hlídači. Stojí v pozoru a ani se nehýbou. Vypadají jako živí. Vlastně...v mých představách jsou živí. Projdu bránou a hlídači si mě ani nevšimnou. Připadám si jako neviditelná.

Ocitám se na obrovském nádvoří. Všude je plno lidí, vypadá to, jako by se tu konala nějaká slavnost. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, jak se tu všichni lidé liší podle poměrů. Chudina má na sobě obyčejné hadry ledabyle přehozené přes sebe, rytíři jsou navlečení do těžkých kovových brnění a šlechta na sobě nosí pečlivě ušité oblečení.
Moji pozornost zaujme ulička, kterou mezi sebou vytvořili všichni přítomní. Najednou se ozvou trumpety. Zatroubí fanfáry a lidé začnou štěbetat. Konečně si všimnu důvod toho všeho. Na konci uličky se objeví mladá žena, která je oblečená do bílých nadýchaných šatů.
'Jako svatební,' napadne mě a po chvíli zjistím, že jsem se nemýlila.
Mladá žena, po jejímž boku stojí menší šedivý pán s korunou na hlavě, vejde do uličky a pokračuje v chůzi dál. Po chvíli se pán oddělí a místo něj se u jejího boku objeví vysoký, mladý a statný muž. Chytne ji za ruku, dojdou společně až na konec uličky. Tam na ně čeká kněz. Oba dva dají svatební slib a pak se vrhnou do náruče.
Obecenstvo začne tleskat. Přidám se k nim a najednou se celým nádvořím ozve ozvěna jen mého tleskání. Rozhlédnu se kolem a nikde nikdo. Nádvoří je celé rozpadlé a děravým zdivem koukám na louku pod hradem...

'Přála bych si pořád snít,' zasněně se usměji a vydávám se na cestu zpátky lesem..