Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O prázdninách jezdím nejraději k babičce na chatu. Leží v srdci mohutných Krušných hor. Občas se vyškrábu na nejvyšší místo vesnice, kterou tvoří pár domků kolem prašné cesty, na níž v lese rostou klouzci jak talířky. Odtud nebo ze staré vrby, která roste u potoka - a přesto usychá -, se mi naskytne dech beroucí pohled na krajinu pode mnou. Flekaté krávy spásají strmé svahy nebetyčných hor, po nichž se klikatě vinou stužky potoků a silnic. Vidím shluky bříz a modřínů, pod nimiž se určitě v hebké trávě krčí křemenáči a vypínají kozáci. Nad horami se na blankytném nebi prohánějí načechraní beránci.

Ráno je tam zima a mráz, kraj je zastřený líně se převalující mlhou. Z mlh plachý jelen mlsně pokukuje po babiččiných gerberách, které v matném světle září jako rubíny. Jelen se lekl probouzejícího se krkavce a plavně se rozplynul v mlze, která však již ustupuje. Za sebou nechala kapky vody, jež se na nově utkaných pavoučích sítích lesknou jako vybroušený křišťál. Svět se vyjasňuje, je vidět stále dál, odhalují se další krásy hor. Z vycházejícího slunce se valí proudy tepla. Různí malí tvorečkové vylézají z úkrytů. Protahují si své nesčetné nohy i křídla a rozlézají se za potravou. Nádherní motýli plaše sají nektar z pestrých květů, občas krouživě uhnou spěchajícím včelám, plnícím plástve zlatým medem. V hlubokém stínu smrků podnikají lesklé vážky nálety na cokoliv živého, co se jim připlete pod nenasytná kusadla.

Slunce pokročilo na své pouti a již padá k obzoru. Lesní jahody v horku poledních paprsků zesládly a zčervenaly. Příroda pomalu utichá, staré bukové lesy jsou zas o něco starší. Soumrak nenápadně přebírá velení, slunce již nemá sílu. Unaveně se plouží po nebi. Káně vracející se z lovu se s ním loučí a pak v jeho hasnoucích paprscích míří k domovu. Zmije a užovky vylezly na rozpálený asfalt a zimomřivě se na něm rozvalují. Květy se uzavřely. Ptáci dopěli poslední písně a zmlkli. Se zbytkem sil se slunce dovleklo nad vysoké hory a zapadlo za ně. Poslední šípy světla se loučí s chatou.

Tma se vkrádá mezi stromy. Měsíc vyšplhal na tmavnoucí nebe a prohlíží si své panství. Většina zvířat spí, některá ale čekala jen na tuto chvíli. Ozve se temné houkání sovy a poplašený tlukot křídel vyhlédnuté oběti. Netopýři se vydali na svůj třepotavý let a přitom si neslyšně šeptají. Můry se rozlétly ke hvězdám. Komáři za zuřivého pištění odhodlaně bodají do všeho.

Tak nějak vypadá jeden jediný den na chatě. Každý den se zdá být stejný - ale není...