Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem daleko od domova, daleko od školy. Jedu na chalupu do Českého ráje, kam jezdím už od útlého dětství. Jedu za svými kamarády a příbuznými, za památkami a hlavně za přírodou. A nejvíce se těším na svého velkého přítele.
Jdu a najednou se přede mnou otevře království. Konečně jsem došel tam, kam jsem chtěl - k mému kamarádovi Honzovi - k starému, vrásčitému pánovi - k dubu. Brečím samou radostí, že se po roce mohu setkat s tímto udatným pánem lesu. Vždyť je to jen normální strom v lese, ale je mi pod ním velice dobře. Jeho kamarády jsou po celé roky smrk Tonda, bříza Hanka a mladý buk Karel. Mám rád každou jeho větvičku, každý jeho lístek, jeho kmen prostě celého mám rád. Dívám se na něj a hřeje mě srdíčko radostí a vzpomínkami, které jsme spolu prožili. Cítím se tam jako v ráji. Přitulím se k němu, obejmu ho a on mě přivítá s rozpjatýma rukama. Jsem tu s ním a on se mnou. Už ani nevím, kolikrát jsem na něj usedl, kolikrát mě přivítal s otevřenou náručí. Nemusím se bát, že bude mít špatnou náladu, nebude mě chtít vidět, nebude mít čas nebo nepřijde. On tu bude vždycky. Se mnou.
Najednou začal foukat vítr a Honza oživl, zpíval, zpíval tak nádherně, že i ptáčci přestali štěbetat a motýli mávat křídly. Všichni mu zaujatě naslouchali, když v tom...vítr utichl a strom oněměl. Zpíval velice smutnou a bolestivou píseň o tom, jak si připadá velice sám. Ze stromu se ztrácel život. Ještě párkrát si takhle zazpívá nebo si popovídá se stébly obilí, které se tyčily až k jeho dolním větvím. Když se dotknu hrubého povrchu kmene, i přes chlad kolem cítím teplo a neuvěřitelnou energii, co ze stromu sálá. Říká: "Svěř se, postůj a obdivuj sílu přírody." Sedím a povídám si s ním. Je to jako můj pradědeček. Mám rád jeho atmosféru, která tu číší. Slunce se sklání za obzor, na krajinu se snáší noc. Vytrhla mě až zima, která se do mě dala a já si všiml teprve nyní, že se již stmívá. Společnost mi dělá lehounký vánek, který se jemně dotýká lístečků na stromech a trávy. Ačkoliv ho nevidím, vím, že přichází. Pohladí i mě a vane se dál. Zvedám se k odchodu a cítím smutek, neboť ho uvidím až zítra.
Naposled se dotknu stromu. Už musím jít. S bolavým srdcem a slzami na tváři opouštím můj dub. Když odcházím domů, opět slyším, jak na mě volá: "Neodcházej, buď tu se mnou!" Jdu domů, ale slibuji: zítra se zase setkáme.