Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mé oblíbené místo, kam s rodiči často jezdím, jsou Krkonoše. Od malička jsem se tu proháněla na kole. Jaro je nejpěknější. Sníh pomalu taje a raší pupeny. Vše se probouzí a zívá. Voda rozmrzá a smělé vlnky přeskakují jedna druhou. Les ožívá a vyzývá lidi k procházce. První sněženka vykoukne z peřiny a ptá se: "To se už rozednilo?" A ostatní přikyvují. Větřík si hraje a notuje písničku.
Krev života se rozproudila. Život je vědomí, život je nálada, život je radost a život je touha. Chladno se rozprchlo kdovíkam. Chodívám podél malé řeky. Oblázky se lesknou jako diamanty na ponuré tváři. Jako naušnice v uchu Habešana. Pro něj příliš krásná, pro zem příliš vzácná. Drobné rybky plují za sebou a vysmívají se rybářům, že je nesmí chytat.
Slunce se přibližuje, léto kvete. Nesmilovává se nad námi a praží, co nejvíce může. Z člověka lije pot a zvířata se také skrývají ve stínu. Vedro týrá, pití ubývá. V tento čas nejraději sedím v restauraci pod slunečníkem a lízám zmrzlinu. Odpočívám, zkrátka chytám lelky. Protiklady se přitahují a sucho láká bouřky. Země přece žízní.
Začíná podzim, široká škála barev. Stálou zelenou vystřídaly červená, hnědá, oranžová a žlutá. Jak to rychle uteklo? Není slyšet zpěv ptáků. Zamávali křídly a odletěli kamsi na jih. A mě tu nechali. Jsem sama. Paprsky obrovského kotouče, boha Ra, mi už tvář nehřejí. Navíc se pořád ztrácí v hejnu pospíchajících mračen. Příroda se mi zcizuje a odtahuje se ode mě. Stromům padají vlasy a zbyly jen holé koruny. Stébla trávy tančí při sebemenším pohybu meluzínky. Hřiby a kozáky si nasadily klobouky a zdraví houbaře. Rodí se pochmurná rána. Nebe pláče a vzteká se nad krajinou, která se chystá ke spánku. Už neuvidí hlavičky pampelišek ani lístky na bucích. Až za čtvrt roku. Dlouhá doba. Má snad půda takovou žízeň nebo chce stopit svůj žal někde v hlubinách? Jinovatka se opatrně krade, ale upoutává pozornost.
Vše ovládá zima. Proniká do morku kostí. Divočina znehybněla, hodiny se zastavily. Dolů se tiše snáší bílá. Vločky těsně vedle sebe tvoří prostěradlo na šedé posteli. Děda Mrazík navštěvuje i neznámé kouty a zanechává stopy na oknech. Nejlépe se cítím právě za okny, kdy hledím do osvětlené noci. Sníh se pohádkově třpytí. Tikot pokračuje a přede mnou se mění příroda každým dnem. Pozoruji koloběh krajiny mého srdce. Přináší mi klid a mír. Naplňuje mě vzpomínkami na dětství. Přirostla jsem.