Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Krajina vzápětí ztichla. Kraj byl náhle zahalen obřími mraky, které zakrývaly celou oblohu. Zdály se být tak nízko, jistě se dotýkaly korun stromů. Příroda se zachmuřila, kdysi tak barevná louka, posetá tisíci malými květy, byla náhle zahalena šerem. Ze severu se přehnal lehký závan větru. Nedaleké křoví se při jeho nárazu naklonilo, čímž dalo najevo směr, jímž se vítr ubíral. Bylo ticho.

Krajina - jindy tak živá, plna života a barev - působila strnule, byla prázdná, nejevila sebemenší náznak života. Ptáci, drobný poletující hmyz a spousta jiných typických tvorů pro tuto krajinu jako by vůbec neexistovali.

Zatímco jsem stála uprostřed té prázdnoty, obloha se měnila, z tmavošedé do skoro černé. Mraky se valily jeden přes druhý.
'Jistě to každou chvíli vypukne,' pomyslela jsem si.
Náhle se probudil prudký vítr. Koruny stromů se prohýbaly, listy, prach, drobné větvičky se zatočily ve víru, zvedly se do vzduchu a začaly poletovat. Působilo to děsivě. Pár listů mi přistálo na hlavě, další do mě narážely, padaly na zem a vzlétaly zpátky k obloze. Město, jež se rozprostíralo za loukou, bylo zakryto mlhou. Sotva byly vidět obrysy nejvyšších budov, zbytek byl mému zraku zakryt.
Za nedalekým kopcem se objevil první krátký náznak blesku. Nebo jsem si to aspoň myslela. Upírala jsem proto zrak k nebi a čekala na další představení.

A nemusela jsem čekat dlouho, nebe bylo během chvíle jeden blesk vedle druhého. Ale něco tomu chybělo. Byla jsem dojatá, sledovala jsem oblohu, vítr mezitím nepozorovaně nabíral na síle, květiny, tráva, křoví, koruny stromů, větve, všechno se naklánělo ze strany na stranu, jak jim to vítr poručil. Vlasy mi vlály spolu s nimi.
'Nechala jsem se ovládnout tou sílou přírody, proti které je veškeré lidské umění přeci jen tak bezmocné,' napadlo mě.

Procitla jsem s prvním hřměním, které zaznělo od nedalekého kopce. Spěšným krokem jsem se vydala k chalupě, vylezla na půdu, pohodlně se uvelebila na gauči u okna a zasněně pozorovala bouřku, řádící tam venku. Bylo to zvláštní, vyvolávalo to ve mně jakýsi pocit blaženosti a strachu zároveň. S každým silnějším zahřměním jsem sebou trhla, ale nebála se. Zkrátka mám pozorování tohoto počasí ráda, avšak jedině z bezpečného pohodlí domova a s šálkem teplé kávy v ruce.