Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak vypadá krajina snů?
To je docela relativní. Jeden si ji může představit s duhou a jednorožci, další zase jako ráj plný sexy ženských, třetí jako bazén plný bankovek a čtvrtá jako sklep plný pout, v jehož středu stojí usmívající se Christian Grey. Každý máme jiné priority, jiné představy o štěstí, jiné sny...

Moje krajina snů vypadá jako pěkně hnusná louka plná brouků, hadů a můr. Vládne tam noc a Yin, Izanami, Balrog, Grendel, Kain, Hádes, Anup, Thanatos, Kerberos, Mors, Smrť... A přesto si nemyslím, že by to byl špatný kraj. Jde jen o kraj velice smutný a pochmurný...

Protože sny se neplní. Nebo možná plní, ale ty splněné sny nahrazují další, až dokud se neobjeví jeden, který se splnit nedá. A jakmile člověk umře, ten nesplněný cíl odchází sem, do krajiny snů, kde bloudí, aby našel dalšího nosiče, přenašeče, kořist. Protože sen, to je parazit. Ne horší než klíště, ne důležitější než blecha.

+++

Světle šedým nebem se loudá černý kouř. Občas se chce podívat dolů, pozdravit sivou trávu, z níž život vyprchal už ve chvíli, kdy vznikla. Ale právě teď, teď se snaží zakrýt temné slunce, jež se rozhodlo po dlouhé době vykouknout zpoza popelavého mraku.

Vzduchem se nese nekonečný křik havranů a cikád.

Jediný objekt, který narušuje nekonečnou monotónní krajinu, je seschlý dub. Stojí uprostřed toho melancholického kraje a zmítá se... Snad kvůli větru? Všimnout si jeho, to je snadné. Ale všimnout si postavy zahalené v černém plášti, která se ukrývá ve stínu té věci bez smyslu pro dokonalost... Ne, vždyť je to Lapač. Když on sám nechce, aby ho někdo viděl, neuvidí ho ani Theia.

Nad dubem a Lapačem svítí desetitisíce modrých plamínků. Na první pohled vypadají jako hvězdy, ale když zaostříte, uvidíte ty červené okraje a nekonečno uprostřed. Kolem těchto zvláštních útvarů poletují můry a brouci - jako by se snažili dosáhnout toho vesmíru, který každý ten plamínek v sobě nese. Ale sny se o brouky nezajímají... Ne, chce to něco většího a zranitelnějšího, něco náchylnějšího k vyhlídkám.

Lapač občas vyjde ze svého úkrytu a natáhne ruku. Přistane mu do ní jeden plamen - s ním občas i nějaká můra - a tma najednou ustoupí do pozadí. Je to jen okamžik, zlomek vteřiny, kdy krajinu ozáří matné světlo. Stébla trávy se znovu narovnají a zezelenají, můry se změní v krásné motýly, slunce zazáří teplými barvami a světle šedý dým spadne na zem a přemění se v kapky rosy.

Plamen v jeho ruce se začne kroutit a natahovat, až je velký jako hlava obra a pak... Vybouchne.
Vše znovu potemní. Rosa se roztříští a zvedne se zpátky tam, kam náleží. Slunce opět zčerná a z tělíček motýlů se vyprostí můry. Stébla trávy znovu zchřadnou a celá krajina se zase ubere do svého ospalého tempa...

A jednu bezvýznamnou duši na Zemi zachvátí panika, štěstí a naděje.