Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Před pár týdny jsme na obloze mohli pozorovat krvavý Měsíc. Odmalička miluji věci, které mohu spatřit jen párkrát za život, a tak jsem hrdinně vstala ve čtyři hodiny ráno a stoupla si pod okno. Zpočátku byl na obloze vidět jen velký bílý mrak, a tak celá moje rodina odešla zpátky na kutě.

Byla jsem v celé chladné místnosti úplně sama, když se temný polštář začal posouvat a černo kolem mne se rozplynulo ve svitu hvězd. Krvavý měsíc jsem vůbec nehledala, jenom pozorovala zářící lampičky. Bylo to kouzelné, jako když se na černou oblohu vysypou třpytky.

Hvězdy jsou záchytné body ve tmě, představuji si, jak je za noční oblohou všechno zlaté a světélkující, ale přes černotu vidíme pouze malé zbytečky z té záře.
Když koukám na hvězdy, jsem tak nějak šťastnější. Jsou optimistické a plné dobré energie. Dávají naději, pokud se ztratíte ve tmě.

Pohledem jsem hladila žlutá světélka a stoupala vzhůru k obzoru. A zatímco jsem zvedala oči po linii mléčné dráhy, jež vypadá jako hvězdné kluziště, moje krásné lampičky se mi začaly pomalu ztrácet. A ačkoliv na obloze nezbyla jediná hvězda, záře byla silnější než předtím.

A pak jsem spatřila krvavý Měsíc. Skoro jsem se v tu chvíli i bála, z jeho odměřenosti mě až zamrazilo! Noční dozorce vypadal, jako by ho někdo přikryl cihlovým povlakem a visel ve tmě tak sám, že jsem si v tu chvíli přála, aby se u něho nečekaně rozzářila nějaká ta hvězdička. Byl tak osamělý a přitom tak nepřístupný. Možná proto se od něj všechna veselá světélka odklonila, Měsíc budil respekt. Nezářil zlatým světlem jako obvykle, ale byl namočený v temné, krvavé omáčce, jeho část oblohy jako by ztemněla, i když to vlastně byl nejjasnější kus nočního nebe.

Měsíc mne okouzlil. Chvíli jsem si jeho cihlovou, majestátní podobu vtiskovala do paměti a obdivovala ho. Potom z východu přitáhl šedivý oblak a polykal zlaté hvězdičky i sněhovou mléčnou dráhu. Ale ač nemilosrdně lezl výš a výš, mému nočnímu baronovi nenahnal žádný strach. Ten se dál vyjímal ve tmě a působil nedotknutelně.

Temný mrak se pomalu přelil po celé obloze, až začal olizovat i nebojácný Měsíc. Avšak ten i do poslední chvíle vypadal nepřemožitelně a královsky. Rudou barvu mu nesmyl ani obklad, jenž ho za malou chvíli utopil. Obloha byla najednou smutná a obyčejná, šedivý polštář zahalil veškerou magii.

Zatáhla jsem závěsy a vrátila se do postele, ve spánku mě již nerušilo žádné krvavé světlo.