Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lavička není jen z pár kusů dřeva. Občas mi připadá, že i ten kus dřeva má city a mnohem větší pochopení pro lidi než kdokoliv jiný. Jdu se projít. Je zimní noc. Můj cíl je tak jasný. Společnost mi dělá pouze jemný vánek, který ladně proplouvá mezi větvičkami stromu. Listy se navzájem o sebe třou a vydávají tak harmonický zvuk plný blaha a pohody. Sněhové závěje se všude, kam se podívám, třpytí v slunečním světle.
Jsem zde, na místě pro mě tak vzácném. U mé oblíbené lavičky, na mém oblíbeném místě, kde mohu klidně přemýšlet. Ta stará vrásčitá paní je tu naprosto pro všechny. Pro zklamané lidi, co hledají pochopení, pro mé přátele. Ona je tu dokonce i pro mě. Já jsem tu s ní a ona se mnou. Nemusím mít strach, že by měla špatnou náladu nebo že by neměla chuť mě vidět. Ona tu bude totiž vždycky, když já si budu přát. Někdy je smutná a někdy zas veselá. Vnímá stejné pocity jako ostatní lidé. Kdybych ji mohla jen pomoct. Právě zde nacházím pocit porozumění.
Stromy se vztyčují na kopci a dávají tím najevo svou povýšenost. Tak moc závidí jim výšku. Mohou se rozhlédnout do celého světa a vidět ten nejkrásnější pohled vůbec, který ona nikdy spatřit nemůže. I když si postupně uvědomuje, že jiný strom se pro ni obětoval, aby mohla žít, a že jim nemá vlastně co závidět. Ještě nedávno byla jejich součástí.
Stojím před ní a dívám se. Je jak tělo bez duše. Žije tu jako samotář. Chtěla by poznat svou lásku Pana lavičáka, ale je všem ostatním tak vzdálená. Každičký den za dnem dělá naprosto stejné věci. Stojí a čeká, kdo přijde a osvobodí ji. Chtěla by utéci pryč. Někam do světa, kde nemusí o ničem přemýšlet, kde neexistují žádná pravidla, kde bude volná jako pták. Kdo v tomhle jí pomůže? Touží po své rodině, po matčině objetí, důvěře a bezpečí, které nikdy nepoznala a které jí natolik schází. Chce poznat ten pocit, že není na vše sama.
Stala se němým svědkem vraždy dvou mladých lidí. Co láska nebyla jim přána. Nyní mohou žít spolu na věky věků. Avšak němý svědek stojí tu dál. Cítí stále jejich bolest. Chce vykřičet do světa svůj žal, ale nemůže už dál.
Je tak moc stará. Začíná si pomalu uvědomovat, že nic není věčné. Snaží se věčnost překonat, ale nenachází síly. Má strach, že i její život se náhle utne. A potom? Potom už není nic. Chtěla bych slyšet právě její příběh. Přála bych si vědět, co vše prožila, koho potkala, kdy se musela ze sekundy na sekundu rozhodnout o životě. Dokázala bych sedět u ní celé hodiny a naslouchat jí. Poučit se z cizích chyb, abych příště neudělala tu samou.
Začne foukat silný vítr a já cítím podivné šimrání v břiše. Její vrásčité tělo, jako by mi říkalo - zítra už tu nebudu. Umřu, než nastane černočerná půlnoc. Má smrt je už na dosah ruky a nelze s tím nic udělat. Tají se mi dech a krev v žilách tuhne. Jako by říkala - tak tady můj život končí, na tom nejkrásnějším místě. Nenávidím ten pocit strachu. Co když se zítra vrátím a už tu nebude? Kdo mi pak bude vyprávět příběhy plné napětí a lásky? Za kým budu chodit, když budu cítit se osamělá a lidmi nepochopená.
Slunce zapadlo i na lavičku začíná padat tma a chlad. Je opět sama. V hlavě se jí promítá celý život... Umírá... Neví co dělat a jak tomu zabránit. Nechce, aby její život skončil tak brzy. Je ospalá. Nejprve si naposledy zívne a poté ulehne do toho nejhlubšího spánku, ze kterého už nelze zpět.
Minuta minutu míjí. Hodina po hodině plyne a já se vracím zpět k té staré ženě. Údiv!!! Jako by se náhle zastavil čas a srdce přestalo mi bít. Já nevím, zda mám chuť ještě žít. Kde ta stará žena je, kde může jen být? Nemohu ji nikde najít. Byla tu, ale teď už není. Náhle po mě však přejel mráz a napadla mě hloupá a zvláštní myšlenka. V tu chvíli bylo mi jí líto. Ale zda mám pravdu či ne, to už se asi nikdy nedozvím. Tak moc si přála poznat svoji rodinu. Toho, kdo ji stvořil. Tím stvořitelem jsem byla JÁ..