Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kráčím po úzké klikaté cestičce lemující rozkvetlou mýtinu. Po chvíli se cesta stáčí na západ a směřuje do hlubokého lesa. Již z dálky na mě dopadá stín a mohutnost těch obrovských stromů, které se rozprostírají až za obzor.

Pomalým krokem se dostávám až k okraji lesa, jenž zajisté skrývá spoustu tajemství. Les je totiž jako moře, které skrývá své poklady v hlubinách. Skrz větve na mě dopadají tlumené sluneční paprsky, jež mě šimrají na tváři. Doléhá na mne kořeněná vůně borového jehličí, která jako by mě chytila za nos a táhla dovnitř do lesa. Do tváře se mi opřel chladivý vánek větru, jenž zmizel tak rychle, jak se objevil. Takřka nevědomky jsem pokračoval po pěšince, která mne unášela stále do středu lesa.

Země byla posetá hustými pásy květin. Jejich omamné vůně lákaly hejna čmeláků a napravo ode mě ševelil potok, který jako by si broukal nějakou melodii. Vůně lesa mě tak omámila, že jsem najednou zapomněl na všechno a nevnímal nic kromě tlukotu mého srdce. Probral jsem se až v tu chvíli, když přede mnou po pěšince přeběhla veverka. A za ní druhá. Najednou jsem si uvědomil, jak je kolem mě živo. Ptáci zpívali, žáby kvákaly a vítr svištěl korunami stromů tak rychle, až to hvízdalo. Zůstal jsem stát jako opařený.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled upoutal obrovský strom. Jeho kmen připomínal konstrukci ohromného mrakodrapu tyčícího se do výše. Nahoře se rozprostírala mohutná a široká koruna, která jako by držela hlídku nad okolními "kolegy". Tento strom mi nejvíce připomínal pastýře, jenž sleduje a nahání své ovečky. Když jsem se dostal až ke stromu, z koruny vyletělo hejno ptáků. Z vedlejšího stromu se ozval zpěv drozdů, kteří jako by ohlašovali můj příchod fanfárou.

Dotkl jsem se kmene stromu a ruce mi spočinuly na tlusté kůře, jež se ani nepohnula. Mojí rukou projel jakýsi proud, který pocházel z nitra toho stromu a zanechal ve mně radostný pocit, jenž jsem se snažil uchovat si co nejdéle. Bohužel mnou projel také lítostný pocit při pomyšlení na to, jak jsou stromy v současné době káceny. Tento obr musel být velice starý, ale přesto si tu pyšně stál a nijak nedal najevo své pocity či dokonce strach ze svých lidských "nepřátel". Jeho kořeny se rozprostíraly do vzdálenosti 30 metrů od jeho mohutného "těla". Část kořenů byla pokryta nadýchanými chomáčky mechu nebo lišejníky, které téměř splývaly s okolní trávou. Slunce už skoro zapadalo za obzor a já si uvědomil, že jsem v lese musel strávit alespoň čtyři hodiny.

Povzdechl jsem si, podíval se ještě jednou na stromového mudrce a zmizel za houštinami keřů. Skoro neslyšně jsem našlapoval a vychutnával si všechny krásy lesa, které za chvíli opustím. Chtěl jsem si to užít co nejvíc, a tak jsem nešel přímo po cestě, ale pokračoval, kudy se mi jen chtělo. Připadal jsem si jako pták, jenž si létá po nebi a nic mu nechybí.

Soumrak pomalu přicházel, ale já zdaleka ještě nebyl na konci lesa. Pohlédl jsem na stromy a zjistil, že se již připravují položit do svých bdělých snů. Les stále měl své kouzlo, avšak já cítil, že to magické jádro už je někde za mými zády. Pomalu, ale zároveň rychle jsem opouštěl říši snů.

Do očí mi svítil načervenalý kotouč, který byl střídavě vidět mezi větvemi. I když stromy už nebyly nejvyšší, větve se stále kroutily do všech stran a úhlů. Některé se dokonce navzájem proplétaly, aniž by vyrůstaly ze stejného stromu. Vypadalo to, jako kdyby se tyto stromy navzájem objímaly a tiše se konejšily.

Vyšel jsem z lesa a po chvilce se ohlédl zpět. Zastesklo se mi jako po nejlepším kamarádovi, ale slíbil jsem si, že se tam později zase vrátím. Odcházel jsem již domů, ovšem stále jsem si uchovával své nepopsatelné pocity.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/umelecke-opisy/les.html