Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podzim. Ihned se nám vybavují pestré barvy, které v mžiku oka pokryjí celé okolí. Příroda se připravuje na přicházející chlad. Stromy uklízí své listy z větví tak, jako hospodyňka uklízí své obydlí před velkým svátkem. Svátkem barev a klidu před mrazivou bouří.
Vcházíme do zářijového lesa, jenž září svou duší. Vše je teprve na počátku...

Zlaté paprsky křižují větve a odrážejí barvu spadlých listů, stejně jako lesní tůně odráží krásu zdejší přírody. Vyšlapané stezky nejsou už jen hrubými štěrkem posetými cestami, právě naopak. Jsou hlazeny jemným dotekem spadlého listí a doprovázeny pohlazením zvětšujícího se podzimního vánku. Co je to za vánek? Odkud se najednou vzal? To nikdo neví. Pouze les, který to nepoví.

Bělavá mlha se rozprostírá a vytváří nám cestu. Les nás vítá. Lesní potůček se třpytí jako korunka princezny. Je jako její tvář. Klidný a občas trochu rozpačitý. Někdy jej popadne stud a rychle před námi utíká. Zběsile se šine po kluzkých oblázcích a už je pryč. Jindy se zastaví a čeká. Čeká na nás, chce se představit svou krásou, chce nás obdivovat. Co les dalšího skrývá?

Míjíme skálu. Smutně se na nás dívá. Je skleslá, roztržená. Její kontrast působí temně, způsobuje strach v naší duši, avšak stejně ji litujeme. Pojďme dál, nechoďme blíže. Ať tento černý okamžik nezkreslí náš barevný pocit z podzimního lesa. Mlha ji zahalí a je pryč.

V dáli vidíme srnku. Stojí v pozoru. V pozoru jako stráž před hradem svého krále. Sleduje nás. V jejích očích lesknou se hřejivé zlaté paprsky. Cítí strach, stejně jako my cítíme strach z ní. Pojďme raději zpátky. Nechme duši lesa, ať může kvést, protože duše lesa nekvete pouze na jaře. Nechme se jí vést.