Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

S prvními hravými paprsky sluníčka louka ožívá. Uprostřed se hrbí stará břízka. Zpěv skřivánka z její koruny nás hladí na duši a každý má chuť se radovat. Srnky v poklidu snídají a králíčci si lebedí v růžovoučkém jeteli a jen občas vystrčí hlavičku, aby včas zahlédli lstivé zrzavé nepřítele. Bažant se chlubí svým peřím lesknoucím se jako diamanty. Cvrčci soutěží ve hře na své housličky.

Přicházím a vše utichá, sedám si do jetele a jen pozoruji. Srnky poskakují na kraji louky, mají volnost, kterou jim často závidím. Na prstu mi přistál černožlutý tlusťoučký pán s heboučkými chloupky, nebojí se a nese s sebou pocit štěstí. Motýlci si hrají jako děti a společně jsou překrásným šperkem louky. Kličkují mezi květinami, které se předhánějí, jen aby si jich krásní páni všimli. Přes boty mi pracanti přenášejí stébla trávy a kamínky - první, co mě při pohledu na ně napadne, je odhodlání. Na stéblech se objevují červenočerné dámy. Každá se snaží vylézt co nejvýše, snad aby každý viděl jejich elegantní obleček. Včelka jen pilně pracuje a možná přemýšlí o tom, jak krásné by bylo takhle marnit den.

Na kraji lesíka se objeví chytrý lovec věštící nebezpečí. Králíček se přikrčí, aby mohl kdykoli vyrazit a bažant se rozletí na druhou stranu. Teď už nepůsobí tak vznešeně a sebejistě, i on se bojí podlého vraha. Lišák se však opět ztrácí v temnotě a bažant přistává a promenáduje se, jako by byl pán, jemuž nic nehrozí.

Jaro je období života. Mezi pestrobarevnými kvítky vystrkují hlavičky malí králíčci, roztomilí jako plyšáčci, a neohroženě se probojovávají zelenou houštinou. Skřivánek už nemá tolik času nám zpívat, musí živit tři hladové krky, a to - uznejte sami - je velice náročné. Jediný, kdo se nemění, je pyšný pán. Ačkoli potravu pro svá mláďata shání, stále má čas se neohroženě promenádovat přede všemi.

Pomalu přecházíme do spalujícího léta. Králíčci už si staví vlastní domy a bažant se prochází po louce bez zjevného důvodu. I zákeřný lovec vychoval své děti, aby dokázaly přelstít obyvatele louky. Cvrčci pro potěšení ostatních vyhrávají a nad zeleným jezerem vládne odlehčující nálada.
Avšak měsíce blahobytu a ničivých paprsků pomalu odchází, to rok překračuje svou polovinu a přichází doby dešťů a teplých barev, přichází podzim.

Okolní lesík se zbarvuje do červena, žluta, oranžova i hněda. Naoko se nás snaží přesvědčit, že se nemáme čeho bát, ale každý ví, že tomu tak není, a když zmizí červená, žlutá a oranžová a zůstane pouze hnědá u pat stromů, každý ví, co má udělat: schovat se a spát až do prvních hravých paprsků.
Přichází poslové strachu a smrti pro každého, kdo se včas neschová. Havrani hledají a sezobávají hmyzí lidi, kteří se včas neukryli. Teplokrevní obyvatelé louky již ví, že přichází období strádání a smutku - zima.

První vločky snášející se na suchou, mrazem zničenou trávu jejich obavy jen potvrzují. Mezi kupkami sněhu se objevují krátká ouška, to si chlupáčci shánějí něco k snědku. Jejich vzdálené příbuzné ladně poskakují v závějích a vyhrabávají výhonky travičky. Paprsky si hrají s vločkami a jejich jinak bílý obleček mění v pestrobarevný frak. Najednou všichni zbystří, ve vzduchu se vznáší úzkost. Všichni vědí, co se bude dít a jediné, co se jim honí hlavou, je utéct do bezpečí, do tepla. Mírné sněžení se mění v neúprosnou vánici. Běda tomu, kdo se neschoval nebo se ztratil, teď je z něj vězeň bílé temnoty, jež bez lítosti zabíjí. Ten, kdo se schoval, doufá, že sluníčko brzy zažene tohoto nepřítele a promění sníh ve vláhu pro jarní květinky. A jejich přání se plní dřív, než by si člověk pomyslel.