Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedmnáctý listopad. Pro někoho obyčejné datum, den, kdy většina lidí nemusí do práce. Pouhý státní svátek. Neříkám, že každý rok jezdím zapalovat svíčky na Národní třídu, ale i přesto mě letos tento den zaujal. A rozhodně to nebyli politici, kteří mi zlepšili náladu.
Pomalu se stmívalo a podzimní podvečer zlehka vstupoval do mého pokoje. Netrpělivě jsem vyhlížela z okna to známé šedé auto, které mělo přivézt moji maličkou neteř. Moc jsem se na ni těšila a vzpomínala na léto u vody. Myšlenky vedly oči a já jsem se nostalgicky zadívala směrem k řece. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se stromům v aleji podle Orlice na větvích třepotají poslední lístky. Řeka pomalu tekla, nebylo vidět jedinou vlnku. Tráva na břehu byla už trochu zažloutlá a nad loukou za mostem kroužily vrány. Ale co bylo tohle? Ach ne, ono snad začíná pršet. Přitáhnu si kolena k bradě. Ještě že jsem doma, teprve teď si všímám, že venku je nejspíš pěkně nepříjemně. Není se čemu divit, zima se chystá na svůj nástup, rána jsou už pěkně chladná a ani odpolední počasí k procházkám už víc než týden zrovna neláká. Podzimní deštíky nejsou nic pro mě, jen mi znepříjemňují den. Moment, tohle nejsou kapky.
Otevřu okno, natáhnu ruku směrem k obloze a pusa mi zůstane dokořán. Vločky. Sněhové vločky pomalu padají k zemi. Rychle zavírám okno, začínám se totiž trochu třást zimou. Malé vločky střídají větší, až nakonec během několika chvil chumelí "ostošest". K zemi se něžně sypou celé chuchvalce sněhu. Ale to už se rozsvítí lampy v naší ulici a já sleduji celou tu nádheru přímo proti jedné z nich. Zaslechnu známý zvuk a zpoza bílé clony se vyřítí naše Octavia. Evička vypadá tím bílým nadělením trochu vyděšená, rychle na ni zamávám a běžím jí naproti. Společně si potom sedáme do kuchyně a pozorujeme to nadělení venku. Sníh se rychle kupí, na zemi už leží dobré tři centimetry. Evča se jde dívat na pohádku a já v kuchyni osiřím.
Vtom ucítím strašnou touhu vyběhnout ven a i přes tu zimu vychutnávat prvního posla zimy naplno. Rychle se teple obléknu, obuji si zimní boty a už jsem venku. Sníh mám všude ve vlasech, padá mi na nos a na tváře. Zakláním hlavu, jako to vídám ve filmech a točím se kolem dokola. Celá obloha je najednou oranžová od světel lamp, sníh úplně změnil krajinu. Větvičky živého plotu se prohýbají pod jeho tíhou. Sem tam nějaká slabá větévka nápor neunese, zhoupne se dolů a celý náklad shodí na zem. Vycházím na ulici a sníh mi krásně křupe pod nohama. Naprosto automaticky jdu ke hřbitovu, jako bych tušila, že naše zahrada a bílé střechy domů jsou jen polovina krásy. O svém tušení se přesvědčím hned, jak vstoupím za bránu. Plamínky svíček vypadají, že se třesou mrazem. Přistoupím k dědečkovu hrobu a podívám se do červeného kalíšku. Mám štěstí, svíčka není úplně vyhořelá, zpod věnce vytáhnu sirky a zapálím knot. Sednu si do dřepu a chvíli se dívám, jak prská. Za chvilku už krásně hoří a mně dochází, že dřepět s holými zády na sněhu není nejlepší nápad. Rychle vstávám a odcházím. U vrat se ještě jednou otočím a vzdychnu. Je tady krásně, klid a teď, když napadl sníh, vypadá to tu nebesky čistě. Naberu sníh do dlaní a uplácám kouli. Nechápu, co lidem vadí na zimě. Jako každý rok vyšlapu do sněhu své iniciály a vracím se domů.
Usínám a v hlavě si přemítám dnešní den. Kdo ví, jestli sníh vydrží, nebo jestli během zítřka roztaje. Jisté je jedno, každý den na nás čeká spousta krásných milých momentů, jen se na ně musíme dívat z té správné stránky. Nikomu z nás se štěstí a radost nevyhýbají, ale my se vyhýbáme jim. A přitom stačí tak málo - všímat si drobností a nemyslet si, že všechno neobvyklé je problém.