Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tím místem je úzká ulička spojující tok řeky Cidliny s pravidelně kosenou loukou. Vede přibližně čtyři metry širokým pásem travin a různých těžko pojmenovatelných bylin, drobných keříků a kopřiv. Je to místo často vyhledávané rybáři, kteří tu svým přešlapováním zadupali veškeré rostlinstvo, takže máme pod nohama pouze holou jílovitou hlínu. Někdy je kluzká, jindy se prašně drolí, ale vždy nám nějakým způsobem znepříjemňuje pobyt. Z protějšího břehu se spouští do vody hustý keř vrby jívy, který lapá větve, listí a chuchvalce řás, které připluly s vodou. Nejbližší vysoké stromy, které by mohly vrhat stín, jsou deset nebo patnáct metrů daleko po proudu i proti proudu řeky. Stínem ale nikdy nedosahují až k onomu místu, protože slunce vychází před námi a zapadá za našimi zády.
Z mého pohledu místo nejsilněji působí na všechny smysly v době teplého letního večera až noci, kdy se do mé paměti zapisuje obzvlášť hlubokým a výrazným písmem.
Známou pravdou je, že temnota dokáže vytvořit z malého městského uhrabaného parčíku plnohodnotný les se vším příslušenstvím v podobě zvěře a různých strašidel a úchylů, alespoň v podvědomé části představivosti těch zasněnějších z nás. A tady, kdy je večer, síla přírody skutečným pánem situace? Tady z nás alespoň pro tyto okamžiky okolní atmosféra vyžene přesvědčení, že člověk je pánem tvorstva. Když nás zhltne tma, vnímáme to všemi smysly s ostrostí, jakou za dne nepoznáváme.
S příchodem noci začíná tma polykat ostré obrysy všeho kolem a tím krmí mou fantazii, dráždí ji a v hlavě se mi objevují malé i větší nesmysly. Blízká vesnice, která je odtud vidět přes řeku jako na dlani, zmizela a tím ve mě probudila ještě hlubší pocit odloučenosti od civilizace. Barevné květy, které jsou nám určitým způsobem blízké, se stáhly do sebe a zavřely se před nocí. Černota zakázala všem naleštěným předmětům, které jsem si přinesl s sebou blýskat se a vykřikovat, že sem nepatří.
Do tiché noci má zdejší situace daleko - zvířata se probudí ze zakřiknutého mlčení, které držela přes den a sborově o sobě dávají vědět. Ti nejmenší z nich jsou největšími křiklouny. Netopýři, vydávající pískání o vysoké frekvenci uspořádali hladový hon na drzé komáry a věčně zmatené můry. Kolem vyhasínají v naprosté tichosti tisíce malých životů a houfy dalších čeká smrt, o které nepřemýšlí - v opojení ze zabíjení, získávání potravy, rozmnožování a pohybu, do kterého se dostali pod taktovkou samotné přírody, nepřemýšlí o pořadí, ve kterém má každý z nich své místo. A fronta postupuje rychle... Vládci nočního vzduchu jsou ovšem sovy, které o sobě dávají vědět pouze sotva slyšitelným šelestem křídel a občasným zahoukáním, ale jen z dálky - velmi dobře o nás vědí. Lví podíl na vytváření atmosféry noci mají pozemní herci. Mezi ty nejdůležitější, kteří nesmí chybět při žádném nočním představení, patří mohutné zelené kobylky, sytě , hlasitě a zvonivě cvrčící, dále menší hnědé kobylky, tiše tikající v křovinách, ty jsou podle mého názoru nejromantičtější, menší zelení cvrčci s plynulým prskavým hlasem, slyšitelní pouze zblízka, myšky, jejichž každé vypísknutí zní, jako by byly právě lapeny nepřítelem, ježci, kteří funí a mlaskají při rozhrnování pozemní vegetace a prohledávání listí, kráčející ropuchy, které nám často dávají klapáním svou širokou tlamičkou na vědomí, že do sebe právě soukají žížalu či jinou kořist, a občas v okolí praskne suchá větvička, což znamená, že se v okolí vyskytuje i něco většího. Ale co? Ta otázka široce otevře oči a napne naše nervy.
Mnohem čitelnější jsou zvuky pocházející z vody. Většinou je mají na svědomí ryby za doprovodu různorodého šplouchání a mlaskání trestající nepozornost nedobrovolných malých plavců, žáby, kuňkající pro potřebu pudové zvířecí lásky, nebo savci, překonávající proud.
Když se zaposloucháme a začneme třídit zvuky podle jejich původu, rozpoznáme, jak se kousek po proudu v mělčí vodě za ojedinělého vystříknutí převalují vlnky přes kameny.
Noc se tu pozná i podle vůní. Náš čich zaznamená chladnější a vlhčí vzduch s menším množstvím pylu, o to výrazněji poznamenaný pachem hlíny, bahna, vody a neurčitých rostlinných vůní.
Takovou atmosféru má mnoho poetických míst u vody za letních nocí. Toto je samozřejmě odlišné. Mé vyvolené místo má několik jevišť, na některých z nich se odehrávají prudká dramata, na některých ospalá a stále se opakující představení, udivující pouze vytrvalostí počínání účinkujících. Jedním z těch, kde jde skutečně o život, je bahnitá mělčina nacházející se přímo pod prudkým svahem navazujícím na již zmíněnou jílovitou uličku. Navečer se zde vytvářejí ustrašená hejna drobných rybek, která zde hledají úkryt před dravci rybí říše. Nenalézají tu ovšem dokonalé bezpečí, neboť občas mezi ně vyrazí s hlasitým stříkáním rybí predátor, jemuž je v tu chvíli jedno, že mu trčí z vody část hřbetu. Tím nenadálým hlukem vyvolá řetězovou útěkovou reakci všeho kolem ve vodě i na souši. V tu chvíli člověk žasne, co se k němu za tu dobu v naprosté tichosti přiblížilo.
Trochu záhadnou podívanou nám nabízí vrbový keř spuštěný do vody. Nahusto rostlé větve se občas zakývou směrem od vody, někdy více, někdy méně, můžeme jen hádat, co se pod vodou děje. Pod střechou převislých větví číhají vzrostlí okouni, ve vymletém dolíku poskytujícím překvapivě hlubokou vodu hospodaří rybniční ryby, které jarní velká voda odnesla z rybníků vysoko proti proudu. V okolí hlídkují malé skupinky vzrostlých jelců tloušťů.
Jílovité koryto je na druhém břehu děravé jako ementál. Mají v něm své nory ondatry, které do nich pilně tahají maličké otepi suché trávy a v některé z nich občas vyvede mladé ledňáček.
Tohle všechno a ještě něco navíc mi nedovoluje vymazat si z paměti obrazy tohoto místa.
Tady se dá skutečně na nějakou dobu zapomenout na stres všedního dne. Jako alkohol posune mé problémy na dobu, kdy odtud odejdu. Když zima nechce dlouho předat žezlo, dokáže i pouhá vzpomínka na uličku k řece navodit lepší náladu.