Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, čím to je, možná tím množstvím vzpomínek, možná tou krásnou přírodou, která mě tu vždycky tak příjemně obklopuje. A možná je to tu nějak podivně začarované, aby na mě tohle místo působilo jako magnet. Mé nohy mě vždycky zavedou sem. Tohle je to místo, kam mířím jako první, když mám aspoň trošku času. Musí v tom být magie. Určitě! Jak jinak byste vysvětlili, že pokaždé, když vyjdu ze dveří našeho domu, zamířím právě sem?

Tohle místo bude u mě v srdci napořád. Vím, že kdykoliv tu přijdu, bude to tu stejné jako minule. Přejdu po mostě přes Vláru, která si něco tiše šepotá. Občas se zastavím i tady, a mlčky poslouchám, co mi chce ta stará řeka říct. Jindy vykročím dál, zdolám malý, kamenitý kopeček a ocitnu se tam. Příroda mě obklopuje ze všech stran, jako by mě objímala. Obzvlášť na podzim je to tu krásné. To si stoupnu na ten starý osamělý most, který byl svědkem už tolika událostem, opřu se o zábradlí a sleduji tu krásu kolem. Je tu klid a ticho, to jenom vítr ruší tu pohodu. Až moc rád se tu točí. Ale já se mu nedivím. Mít tak tu možnost si pohrávat jako on s korunami stromů a odfoukávat spadené listí... Občas se mi vplete do vlasů. Pohodím hlavou a přitáhnu si límec od bundy výš, abych se nenachladila. Rozhlédnu se. Kolem mne jsou stromy. Ti listnáči hrají všemi barvami, a jejich listy se ve slunečním svitu lesknou jako diamanty. Pod mostem vedou koleje, které musí den co den snášet tíhu vlaků. Znechutí mě pohled na roztříštěnou láhev, jíž někdo prudce mrštil o koleje. Povzdechnu si nad něčí inteligencí a raději svůj pohled odvrátím jinam. Na kopec proti mně, kam právě zapadá slunce. Jako by na vrcholku hořel. Nebi nad ním vládne oranžová. Za chvilku už ale slunce zapadne úplně a nebe se opět zklidní. Pohledem přejedu na domečky pode mnou, na ten spěch, od kterého jsem utekla právě sem. Zahlédnu i onu Vláru, jak si dál tiše pluje. Pomalu se začíná stmívat, a tak se tedy naposledy nadechnu zdejšího vzduchu, otočím se a opouštím to tu. Alespoň do příště.