Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Moje nálada klesla pod bod mrazu. Neměla k tomu důvod takhle mě zradit a bez varování zaútočit. Útok ze zadu člověk nikdy nečeká a nejvíc bolí. Nohy mě vedly kupředu, nevěda kam jdu, kráčím vpřed za nosem. Necháváje za sebou pouze šlápěje v písku, které zanedlouho mizí v nenávratnu, zaútočí-li na ně zlobivé vlnky. Náhle se nožky zastavily a já se posadím na útes.
Nevím proč, nejspíš mě zaujala modravá hladina moře či poutavý konzert šumící všude kolem a znějící po okolí. Hledím vpřed a sleduji poutavý boj vlnek, perou se mezi sebou a soupeří, kdo dřív dostihne břehu a políbí matičku zemi. Neznají v boji bratra, snaží se co nejrychleji dospět k cíli. Strkají se, jedna přes druhou skáčí. Je to boj o život, který může vyhrát jen jeden. Vidím dravce mezi ostatními, drží se vzadu, nebojuje s ostatními. Čeká na pravý okamžik. Cítím vítr, jenž mě polechtal na tváři a spěchá ve své pouti dál. Nejspíš pozlobit nějakého opozdilce vracejícího se do přístavu. Dravec využije příznivého větru a skokem, za který by se nemusel stydět ani skokan, dorazí do cíle jako první. Na ostatní vlnky vyplázne jazyk a čeká zasloužený potlesk. Vyhlíží svou medaily, kterou si dozajisté zaslouží. Pohrozím mu, sice jsem mu držela pěsti, ale sprchu jsem si nezasloužila. Jsem díky němu mokrá jako vodník. Ale co naplat. Zlobit se nemůžete, váš vztek odnáší šumící konzert v dáli. Najednou zjišťujete, že váš mozek je volný jako pták. Plujete jako loďka po moři. Nikde ani živáčka. Klid a mír kolem vás. Myšlenky se ubírají všemi směry. Dosáhnete všeho, co chcete. Jste silní. Mizivá nálada se vás drží jako klíště, ale nemá šanci se udržet. Nezbývá ji nic jiného než se pustit a uplavat. Drží se nad hladinou, dokud může. Ale svůj boj prohrává a jde ke dnu. Běž si. Já tě nepotřebuju. Ve chvíli, kdy zmizela pod hladinou, dospěla k cíli další cestovatelka. Zaujala mě, musela zdolat cestu útrap. Kdo ji poslal a proč? Chtěl se podělit o své pocity? Ráda bych ji vytáhla, ale cestovatelka byla daleko a přece tak blízko. Přiletěl opět nezbeda větřík a chtěl mi pomoci popohnat cestovatelku ke břehu. Ale jeho snaha byla spíše ke škodě. Cestovatelka narazila na útes a rozbila se na tisíce kousků. Urazila takovou dáli, aby se roztříštila. Nikým neotevřena a nepřečtena. Její papírové srdce šlo ke dnu se svou skleněnou přítelkyní. Uchovala si své tajemství, které nebude nikdy rozluštěno. Také to není špatně. Hledím dolů a silou vůle se snažím přesvědčit cestovatelku, aby se vrátila. Marné pokusy za chvíli vzdávám. Nejsem kouzelník, abych vrátila čas.
Chvíli ještě sedím na útesu a sleduju bouřící se hladinu, dokud mě neroztřásla zima. Přišla z nenadání a zakusuje se do mě. Pomalu se zvedám a vydávám se zpět po pláži. Stejnou stopu nehledám, to by bylo jako hledat jehlu v kupce sena...