Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pluji již týdny po indigových vlnách. Sluneční paprsky mě bodají do zad jako ostré nože neviditelného vraha. Chodidla mne pálí, jako kdybych chodil po žhavých uhlících, doutnajících v tichém bezvětří.
Náhle na obzoru v jemné mlze spatřím obrys. Zpočátku si myslím, že mě oči klamou a je to jen další fata morgána, avšak když připluji ještě trochu blíž, stále to vidím. Přede mnou se mi maluje obrys samotné hory, jež po tisíciletích osaměle čelí nemilostným a nezkrotným silám přírody.
Pluji blíž a blíž. Obrys se mění ve stín a stín v jasný obraz. Pluji vstříc nezmapovanému ostrovu, jenž uniká vědomí všech lidí. Nekonečné modré hlubiny oceánu se pomalu mění v mělký okem viditelný útes, skládaný z korálů, které od nepaměti žijí ve vzájemné dokonalé symbióze, pro kterou pojem člověk je jen nepodstatným a neznámým termínem.

Z mé lodi ponechané na pospas větru se stává nemotorný frak. Škrtl jsem o pobřeží.
Po vystoupení z lodě mě vítá teplo rozpáleného písku, jenž se mi prosýpá mezi prsty mých bosých nohou.
Břeh je bez známek jakékoliv lidské činnosti. Připlul jsem na cudný ostrov, který po miléniích unikl očím lidských bytostí. Ostrov, jenž je od samého základu tvořen čistě chaotickým řádem přírody a jenž uniká porozumění veškerých lidí. Písek, pode mnou se rozkládající, doposud nepoznal existenci žádných živých bytostí, jedině mršiny uhynulých korýšů a mlžů, pro které je tento bílý písek posledním místem odpočinku před cestou do věčnosti.

Postupuji dál a dál do vnitrozemí, blíž k hoře, pro kterou jsem se stal jediným přítelem, jedinou společností v nekonečném jevu času, před nímž je nemilosrdně postaven. Z mrtvého bílého písku se postupně stávají písčité půdy, z písčitých půd životadárné hnědozemě a černozemě, jež darují život i nejnáročnějšímu keři a největšímu stromu.

Z pobřeží se stává les tropického charakteru, který na každém čtverečním metru překypuje životem. Poslední známky oceánu a pobřeží za mnou mizí. Jsou nahrazeny hustým podkrovím a vlhkým objetím stromů i keřů. Nenásilně se probíjím podrostem tohoto vzácného pralesa. Pohlcuje mne atmosféra panenské přírody, pro kterou jsem já prvním a snad i posledním hostem. Jsem obklíčen širokými kmeny prastarých stromů a vůní květin. Ze zdatných korun stromů se ozývají tajuplné nářky neznámých savců a okouzlující písně ptáků, kteří po tisíciletích žijí v míru a bezpečné skrýši lidské neznalosti. Rovinaté lesní plochy se pomalu stávají značně příkré. Z převahy stromů nad keři se stává převaha keřů a kosodřevin nad stromy. Nastává výstup na horu, která se mi v mlze ukázala z velké dálky, tehdy na lodi.

Stoupám výš a výš. Koruny stromů, na které jsem se musel dívat až do nebes, jsou daleko pode mnou. Neznámá, neprobádaná cesta, kterou stoupám vzhůru, se stává strmější. Nehorázně se potím, mé svaly křičí pod námahou výstupu. Když mi hlavou proletí myšlenka, že dál jíž nemohou, náhle zjistím, že stoupání přestává a jsem konečně na vrcholu hory, jež ještě před chvílí byla jen nenápadným obrysem v mlze. Porozhlídnu se kolem sebe a rázem se cítím, jako bych byl potrefený dělovou koulí. Přede mnou se rozkládá kráter, jenž má snad dvě stě metrů v průměru. Kráter, patřící dávno vyhaslé sopce, která je matkou a stvořitelem všeho živého i neživého na tomto ostrově, jehož samotný základ je tvořen z plamenů v útrobách mohutné sopky.

Rázem si všimnu, jak všechno, co vidím, vrhá stín. Podívám se do nebes a spatřím průvod teplých barev rozestíraných po nebi. Dochází mi, že už je téměř noc. Z indigových vln vzniká kalná čerň, z pralesa, kde se ozývaly písně živočichů, říše ticha a stínů, a z bílých písků šmouha pod neustálým harmonickým ubíjením vlnami. Ostrov jde spát. Hvězdy vysvítají, nejdřív po jedné, poté po stovkách a stávají se jasnými puntíky, působícími jako bariéra mezi mnou a nekonečnem. Poslední paprsky slunce se ztrácejí za obzorem. Měsíc z opačné strany vítá noc. Nacházím se v temném objetí tmy, kterou prorazí jedině třpyt vesmírných těles nade mnou. Poslední paprsky světla z nebes mi pronikají přes přivřená oční víčka a následně přes bránu do říše snů. Říše nekonečných možností, nekonečných poznatků...