Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se řekne nejoblíbenější místo v přírodě, každý si hned vybaví prostředí, kde může odpočívat, zavzpomínat si nebo nabrat nové síly. Každý má takovéhle místo. I já.

Mé oblíbené místo se může zdát někomu zcela obyčejné, ale pro mne je kouzelné. Sotva ujdu padesát metrů od domu, ocitnu se v lesíku, který mě zve do svého začarovaného království. Sluneční paprsky pronikají skrz listy a osvětlují tak malinkou cestičku, jež vede na rozcestí. V zimě, kdy je celý lesík úplně zasněžený a nenajdete zde ani lísteček, jenž by nebyl pod sněhem, si zde připadám jako v pohádce o Zimní královně. Vše se třpytí a větvičky lehce klesají pod tíhou sněhu. A já se v ty momenty jen tak procházím a kochám tou krásou. Všímám si ve sněhu stop srnek, jelínků i zajíčku a nemůžu se vynadívat.

Na rozcestí vždy odbočím doleva a kráčím tak podél malého potůčku, v němž se sluníčko prohlíží jako v zrcadle. Posadím se do mechu a kapradí pod korunou obrovského javoru, zavřu oči a naslouchám. Celý svět ztichne. Slyším malinkou říčku, zpěv ptáčků a listy, s nimiž si pohrává vítr.

Všechno zlé najednou zmizí a já začnu vzpomínat. Vzpomínám na svého dědečka s babičkou a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych se s nimi mohla ještě setkat. Rozpomínám se na mé dětství, na to, jak mě tatínek učil lyžovat a maminka jezdit na kole. Připadá mi, jako by to bylo včera, jenže popravdě je to již skoro deset let nazpátek.

Čas neúprosně běží, a tak se postavím a jdu nazpátek. Na obzoru se mi za loučkou pomalu ukazuje náš dům. Ještě naposled se ohlédnu, rozloučím se a pomalu se vracím domů.