Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nohy se mi boří do jemného písku a zanechávám za sebou klikatou cestičku. Ještě chvíli a smyje ji příliv. Nad hlavou mi svítí slunce, ten osamělý poutník na cestách. Obloha je bez mraků, a tak mu dělají společnost jenom ptáci. Zpívají, jako by ho chtěli potěšit na jeho pouti. Začíná foukat mírný vánek a hladí mě po tváři. Na chvíli se zastavím a vnímám jejich tichý souboj.

Pokračuji dál. Přede mnou se tyčí stromy, které jako by hlídaly vstup do lesa. Vypínají se majestátně vzhůru, vědomy si svojí důležitostí. Procházím kolem nich. Jejich kůra, ošlehaná větrem a deštěm, je drsná jako příroda kolem. Jejich listí slabě šumí, snad na pozdrav: Vítej u nás!

Vnořím se do toho tajemného světa. Snažím se vnímat okolí všemi smysly. Zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu promíchaného vůní květů. Naslouchám zpěvu ptáků i jemnému šustění trávy při každém závanu větru. Na okamžik zahlédnu nějaké zvíře. Než zjistím, co to bylo, zmizí mi z dohledu.

V dálce slyším šumění vody a vydávám se tím směrem. Čím dál pronikám do lesa, tím více zvuk sílí. Přicházím k řece. Zpívá svým hlubokým hlasem. Naráží na skály, vzpíná se a pění jako divoký hřebec, když ho chtějí poprvé osedlat. Naberu vodu do dlaní. Je krystalově čistá a příjemně chladí.

Vydávám se proti proudu. Zpěv se začíná měnit v hukot. Vodopád. Voda se snáší z výšky, tvoříc neproniknutelnou hradbu. Padá na kameny. Tříští se na tisíce drobných kapek a vytváří jemný závoj, do něhož se zahaluje. Stojím a mlčky pozoruji to úžasné divadlo a vím, že se sem zase jednou vrátím.