Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Napier je město na Novém Zélandu

Unavené jarní slunce sklouzlo za obzor a Napier pomalu a plynule pohltila tma.

Pomalými kroky procházím parkem a vnímám, jak mi vlasy pročesává líbezný noční vánek. Jak si pohrává s malými lístky na mohutných a vysokých majestátních stromech, mám pocit, že ke mně příroda promlouvá, našeptává mi cosi, čemu zatím nejsem schopna porozumět.

Jakmile jsem došla na nejvyšší bod parku, naskytl se mi nádherný pohled na usínající Napier. Vytáhla jsem z kapsy starou černobílou fotografii, kterou jsem pořídila před pětadvaceti lety, než jsem odjela za studiem do Evropy. Za tu dobu se Napier velmi změnil. V roce 1931, pět let po mém odjezdu, postihlo Napier zemětřesení.
Obyvatelé Napieru se rozhodli zničené části města znovu vybudovat. A tak zanedlouho v centru Napieru vyrostly budovy ve stylu art deco. Malé městečko nacházející se vedle moře stále rozkvétalo.

Schovala jsem starou fotografii zpět do kapsy a vydala se do centra města.
Jak jsem tak procházela parkem schovaným pod noční přikrývkou, cítila jsem, jak po mne sahají paže tmy, avšak pokaždé, když jsem vstoupila do světla nehybně stojící lampy, paže se odtáhly a kolem mne začínají tančit zlaté paprsky světla. Jdu dál, světelní tanečníci zůstávají za mnou a já vcházím přímo do ledového objetí noci.

Po chvilce jsem se vynořila ze tmy a vstoupila do slabého světla městských lamp. Za mnou se ozývalo šumění moře.
Zavřela jsem oči a nechala studený vánek, aby mne zchladil v teplé letní noci.
Stála jsem na začátku Tennyson Street, která se přede mnou rozprostírala v celé své kráse.

Pouliční lampy vrhaly slabé světlo na majestátně působící stavby. Vysoké budovy, udržované ve stylu třicátých let, působily ve slabém světle neuvěřitelně. Náhodný kolemjdoucí by se mohl domnívat, že se ocitl ve filmové scéně a že budovy jsou pouhými kulisami - pak by se ale mýlil! Toto byla skutečná krása novozélandského Napieru.
Ač bylo teplo, z pohledu do ulice mi přeběhl mráz po zádech.

Vyšla jsem ulicí k malému kostelu, kde se kdysi za slunečných dnů konaly svatby, anebo za deštivých dnů pohřby, ale dnes tu nikdo nebyl. Jen já.
Jen já, kráčejíc ulicemi jako ztracený turista, jenž si ani nevšiml, že se ztratil.

Snažila jsem si vzpomenout, kudy jsem chodívala domů, ale pětadvacet let byla dost dlouhá doba na to, abych zapomněla. A tak jsem kráčela ulicemi blíž a blíž k moři a naslouchala dunivým ranám, jak mohutné mořské vlny narážely do kamenů. Znělo to jako píseň, ale nerozuměla jsem jí. Ještě ne.

Došla jsem k poslední řadě domů, za nimi už nebylo nic, jen moře. Konec světa.
Pomalu jsem procházela podél posledních domů, zklamaná, že jsem nenašla svůj rodný domov. Když jsem míjela poslední dům, zastavila jsem a prohlížela si ho. Stál dál od ostatních domů. Byl vysoký, bílý a ze starobylých oken se ještě svítilo. Vedle dveří stálo číslo popisné 33. Na zahradě leželo nějaké kamení, nejspíše zbytky předešlého domu po zemětřesení. Na jedné z těchto hromad ležely staré tmavě modré dveře. V dálce se ozvalo zadunění vlny a jako by se najednou zastavil čas.

Moře utichlo a vítr přestal foukat. Tmavě modré dveře se objevily na bílém domě a kdosi je otevřel. Byla to stará žena, která se na mě dlouze podívala.
"Mami," zašeptala jsem a stoupla si na schody vedoucí ke dveřím.
Stará žena něco špitla a i s dveřmi zase zmizela. Vítr si znovu začal hrát s mými vlasy a lístky na stromech, v dálce se ozývalo dunění vln a já konečně rozuměla, co říkají.
"Vítej doma," šeptaly hlasy.