Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Řasy se rozplétají a víčka odkrývají dvě oční bulvy. V koutku tlačí ospalky a zbytky řasenky. Prsty se rozhodnou být nápomocny a promnou oči. Tělo se zvedne, posadí se a škvírou mezi žaluziemi vykoukne hlava. Mozek zpracovává informaci o obloze, vrstva mračen je jednolitá a neměnná, svou barvu jako by si půjčila od prošedivělého šedesátníka. Dál se už raději hlava neotáčí, aby nezjistila další nepříjemné informace.

Nohy se spustí z postele, prokřupnat všechny prsty, pak i páteř. Tělo se nahrbeně přesouvá do koupelny. Kartáček, pasta, prázdný pohled, automatická činnost. Z koupelny na záchod zbavit se přebytků těla. Pes už čeká u dveří. Ruce mu obratně připnou obojek a vodítko. Dveře bytu se s hlasitým třesknutím zabouchnou a černý knoflík přivolá rachotivý starý výtah, který snese tělo lidské i psí do přízemí. Pes se dere ven z vchodových dveří, tělu za ním se nechce. Ruka přitahuje vodítko a pes se musí zastavit.

Začalo pršet, i kapky vypadají šedě. Kapuce kryje vlasy, ale na okraji stále vykukují nezbedné pramínky, které se ve vlhku kroutí dle své libosti. Psí nožky kmitají po vrstvě tlejícího listí. Oba nosy, lidský i psí, vnímají ten nepříjemný pach mokré hlíny a špíny s příměsí deště. Psovi to očividně nevadí, hledá vhodný klacek pro aport. Vybere jeden velký, který ale neuzvedne. Hrabe packou v listí, které už nemá sílu ani šustit. Objevil další klacek a nese ho směrem k tělu. Ruka ho odmítá, zpráva od očí říká, že je slizký a mokrý, ve zbytcích kůry se drží bláto připomínající univerzální omáčku z jídelny. Pes je dotěrný, vyskakuje a packy nechávají na kalhotách špinavé a mokré otisky. Mozek rozhoduje, že se nad psem smiluje, ruka přijímá klacek a odhazuje ho dál, do míst pokrytých listím stejně jako toto. Na dlani zůstává část kůry a kousky hlíny, jsou rozpuštěné od kapek, oko vidí jednotlivé částečky půdy, jsou jako jemňoučký kávový lógr, i stejně zbarvené. Ruka se otře o stehno, kalhoty jsou už stejně špinavé. Pes čeká opodál, klacek stále v tlamě.

Zafouká vítr, který se snaží odehnat oblaka, ale zároveň s sebou nese další. Listí se pod náporem větru neudrží na stromě a padá dolů. Na zem přímo žuchne, díky dešti, který listí promočil a ono ztěžklo. Svou žlutočervenou barvu brzy ztratí, hnilobný proces je nemilosrdný, ale hnědá je taky barva - a se spoustou odstínů, jen si vybrat. Jenže výběr je zbytečný, vůbec nezáleží ani na odstínu hnědé, stejně z listu zbude jen kostra z žilek, kterými je protkán, a i ty se nakonec rozpadnou a vrátí do organického koloběhu látek. To je ale tělu jedno, snaží se co nejrychleji dostat pryč zpod korun stromů, spolu s listím totiž k zemi letí i velké kapky dešťové vody, jež se při pádu z oblak zachytily ve větvích.

Hlasivky se namáhají, aby hlas prorazil vodní stěnu deště a slyšel ho neposedný pes. Ten na podruhé přiběhne. Bláto má i za ušima a srst úplně mokrou. Noha vykročí směrem k louce, tráva, která byla ještě nedávno tak krásně zelená, se topí ve vrstvě bahna a vody, vypadá svěže asi jako Michael Jackson po poslední plastice. Čeká ji stejný osud jako listí. Oči pátrají, kudy sejít břeh nasáklý vodou a dostat se do prostoru louky. Hladká podrážka podklouzává na mokré trávě, tělo padá a nehty se zuřivě zarývají do změklé půdy. Pes hopsavě proběhne kolem najít místo pro vykonání své potřeby. Ruce se zapřely a nadzvedávají trup, tělo se opatrně rovná. Bláto a kousky trávy se zachytily i ve vlasech, když při pádu sklouzla kapuce. Vůně šamponu jakoby mávnutím kouzelného proutku z vlasů mizí a nahrazuje ji zemitý pach bahna.

Pes úspěšně označkoval své teritorium, začíná cítit zimu způsobenou deštěm. Míří k tělu, aby společně vyrazili zpět. Na chodníku podél sídliště už bláto není, jen hluboké kaluže, v nichž se válí odpadky a žvýkačky. Od kontejnerů se line nepříjemný zápach, který však přitahuje psa. Ruka zkracuje vodítko a táhne psa za hlavu a krk pryč. Ve vzduchu je cítit pach smrti žížal. Ty vylezly na povrch, aby se neutopily ve svém bludišti chodeb, které se zaplňuje dešťovou vodou. Ale ani tento manévr jim život nezachrání, prší moc intenzivně a jejich růžová tělíčka se zmítají na mokrém asfaltu v poslední smrtelné křeči. Brzy je někdo rozšlape a na podrážkách bot roznese dál. Krom žížalích tělíček jsou na silnici vidět i duhové olejové skvrny. Auta mají sloužit lidem a ne naopak, takže proč by někoho zajímalo, že mu za autem zůstávají fleky, jako když se prostitutce rozpije make-up. Naše příroda je přece silák a olejové skvrny ji nerozhodí - kdyby to ovšem byly jen ty.

Ruka šmátrá v kapse a vytahuje klíče, prsty se v nich proplétají a hledají ten pravý. Jedno otočení otevírá dveře a pes se se stejnou vehemencí, jako se hnal ven, teď tlačí dovnitř. Nohy se snaží šoupáním o rohož dostat bahno z tenisek, moc to nejde. Na linoleu zůstávají blátivé otisky podrážek. Před dveřmi do bytu ruka čistí ručníkem psí packy. Psovi se to nelíbí, pořád se tlačí ke dveřím, ty se nakonec přece jen otevřou a vpustí psa i tělo dovnitř. Špinavé oblečení končí na zemi v koupelně a tělo dál míří bytem do kuchyně. Konvice lupne a za chvíli se z hrnku line vůně čaje. Tělo se poskládá na židli k oknu a pozoruje potoky vody, valící se po tmavé silnici. Ještěže tady je teplo.

Pach deště a hlíny se šíří chodbou a škvírami pode dveřmi se dostává do tepla lidských obydlí. Akceptory v nose přenáší zprávu mozku a ten velí spát. Těla se nezvedají, oči jsou zamčené řasami.