Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnes, stejně jako každý jiný den, postávám u okna ložnice, kde se přede mnou rozprostírá rozsáhlé údolí lemované hřebeny Krušných hor z jedné strany a Českým středohořím ze strany druhé. Pomalu přejíždím zrakem sem a tam a snažím se vnímat, jak se tu snoubí dva zcela odlišné světy - jeden je dílem člověka a druhý, zvláštně čarokrásný, má na svědomí sama příroda. Les, louky, domy...louky, domy, les.

Vprostřed celého výjevu stojí majestátní Doubravská hora, na jejímž vrcholu odpočívá znavená zřícenina středověkého hradu. Široké, zaoblené úpatí Doubravky obepínají zahrádky a rodinné domky, jako by byly kuličkami na náhrdelníku z říčních perel.

Vlevo od ní se nikoliv z nebes, nýbrž ze samého nitra země tyčí Boží prst, jak se přezdívá nejvyšší budově Teplic. Následuje plejáda nevzhledných a nesourodých budov centra města, za jejichž zády se pyšní další z dominant města - Komáří hůrka. Na jejím vrcholu na mě zpoza červenobílé zděné budovy mávají rozjařená ramena větrného mlýnu, která se sotva kdy unaví.

Pravá polovina okna mě přenese do vzdáleného města Ústí nad Labem, z nějž vychází oslepující odlesky naleštěných oken panelových domů ze Severní Terasy. Dva urostlé komíny dohlíží na tamní město a po očku pokukují po desítky kilometrů vzdáleném televizním vysílači Buková hora. I Ústí je obklopené lesnatými, sytě zelenými kopci a žlutavými loukami, po nichž se tu a tam plazí šedivý asfaltový had s pohybujícími se barevnými šupinami.

Když mě přestane bavit putování po vzdálených krajinách, podívám se z okna rovnou dolů, kde se naproti přes silnici táhne pruh menších zahrádek, odkud se line vůně páleného dříví a pečených buřtů. V jedné z nich stojí stará dřevěná roubenka, na jejímž zápraží se sluní huňatý německý ovčák, který stejně jako já bedlivě pozoruje veškeré dění kolem a sní.