Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Á jé, tak toto bude moje malá noční můra," pomyslela jsem si, když nám pan učitel zadal líčení, čili subjektivní popis "rodného kraje". Už jen z vážnosti slova "rodný kraj" mi naskakuje husí kůže. Přiznám se, lyriku moc nemusím, možná proto mi šla z Halase hlava kolem. No co, žádný učený z nebe nespadl...

Když přijedete do Moravských Prus, přímo vás praští do nosu čerstvý vzduch a klidná atmosféra, kterou sem tam přeruší projíždějící auto či sousedské pozdravení. "Moje" vesnice skrývá mnoho tajemných zákoutí. Třeba pařezy nedávno posekaných stromů u potůčku. Nejraději mám ten hned první, za lávkou vedoucí na hřiště. Vždycky si na něm udělám malou zastávku a poslouchám zurčení vody. Baví mne pozorovat, jak se potok v průběhu roku mění. Na jaře, když se probouzí, nebo naopak v zimě, kdy není pod ledovým sáčkem paní Zimy skoro vidět.
Míst, které stojí za zmínku, je v mém rodném kraji hned několik. Rozvětvený strom v lese poražený bleskem, ze kterého se stala perfektní schovávačka a prolézačka. Nebo dřevěná hráz na rybníku, odkud pozoruji ráchající se kachny a sem tam si zchladím nohy.
Když je venku pěkně, jdeme se s mojí kamarádkou Lenkou a psem Maxem projít. Nejraději chodíme přes sad až k posedu. Sad, to je naše kouzelné místo. Bránu do našeho království, kde známe snad každý kout a skrýš, hlídají dva ne příliš milí vlčáci, kterým se vyhýbáme obloukem. Mírně ublácená cesta vede kolem soukromých políček, ze kterých sem tam uždíbneme nějakou tu kukuřici či rajče. Po druhé straně se táhnou ovocné stromy. Jako by samy nabízely: pojďte a ochutnejte. O třešňových a jablkových žních to tady funguje tak, že "kdo dřív přijde, ten dřív mele." Za ty čtyři prochozené boty už máme čuch na ty nejsladší třešně a nejlepší ořechy. Zatímco nejchutnější je sad v létě, nejbarevnější je na podzim. To nám pak šustí listí pod nohama a musíme dávat pozor, abychom nešlápli do nějaké té louže. A Max si jako vzpomínku domů přináší bodláčí, které úspěšně vzdoruje i těm nejostřejším nůžkám.
Přes "přední" sad se kamenitou cestou kolem šeříkových keřů dostaneme až do "zadního sadu". Ten už má své majitele, samozřejmě kromě pánů ptáčků. A jde to také poznat - tráva už roste poslušně a stromy stojí jako vojáci. Nejlepší na tom všem je, že ty stromy patří rodičům kamarádky, takže nejsme nevítanými hosty. Na mezi, která je na druhém konci cesty, krásně hrají do pochodu cvrčci, kobylky a všelijací broučci. Právě teď se nám ukazuje les v celé své kráse. Teď na jaře ještě v polospánku, ale přesto krásný. Je to mé oblíbené houbařské místo, avšak popravdě, moc štěstí na úlovky nemám. Ale stejně je to nádherný pocit, když jdete provoněnou ranní přírodou, v křoví se mihne srnka, boty máte mokré od ranní rosy a nad hlavou vám švitoří ptáčci.
Na konci cesty sadem se uprostřed maliní skrývá krmelec pro polní zvěř. Nutno říci, že ještě nikdy se nám nepodařilo nějakého chroustajícího divočáka spatřit. Možná naštěstí.
A už jsme tady. Přivítá nás tichý plácek, na kterém trůní mohutný strom a posed. Po strmých schůdcích vyšlápneme už ležérní a vyšpičkovanou chůzí. Zablácené boty sem tam zanechají památku na starém, zešedlém dřevě. Když jsem sem lezla poprvé, měla jsem takový zvláštní strach. Jako když jste na neznámém místě a nevíte, co vás čeká za rohem. Nejnádhernější pocit je, když už jsem nahoře. To si pak sednu "do turka", opřu se o vrzající opěrátku a zavřu oči. Poslouchám, jak ke mně mluví stromy, jak si potichu šeptají. Kupodivu, nebojím se, že posed spadne. I když jde vidět, že broučkům a červotočům chutná. Důkazem toho jsou známé mapy a chodbičky všude ve dřevě.
Vidíme les, pole, zimou sešlou trávu a plno krtinců. Za zády máme celý šťavnatý sad. Maxe obvykle přivážeme k jedné šprušli. Protože je to lovecký pes, občas je jako z divokých vajec, div že se pod jeho sílou celý posed nezřítí. Čas tady utíká hrozně rychle. Nejpříjemnější je vlahý větřík. Jsme tady schopny prosedět snad hodiny a povídat si o všem možném. Když se začne stmívat, pozorujeme tančící stíny a hru barev. Na jaře mě fascinuje, jaké má zoraná země barvy - od černé až po světle hnědou. Sem tam uvidíme spěchajícího zajíce nebo srnku.
Když si vychutnáme západ slunce, odbíjení kostelních hodin a plíživý večerní chlad nám připomene, že by nebylo tak špatné se zvednout (spíš slézt) a jít domů.