Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je jeden z vlahých podvečerů na sklonku jara či počátkem léta, slunce už nepálí, ale hladí a kaštanovou alejí profukuje mírný vánek. Město se začíná halit do jakoby mlžného hávu konce dne, nazlátlých paprsků a prvních lehoučkých doteků šera. Pod stromy se usadil laskavý Stín, čekající na Tmu, pro kterou má kytici kaštanových svící. Na konci stromořadí stojí kostel, netyčí se ani nevypíná, prostě tam stojí, trpělivě, už řadu let. Kdo ho postavil už dnes většina lidí neví, pamětní deska dávno neexistuje, jména donátora či mistra stavitele jsou zapsána v kronikách, ale v podstatě na tom, kdo vyprojektoval chrámovou loď a dvě štíhlé věže, nijak zvlášť nezáleží.
Před kostelem je dřevěná lavička s utrženým opěradlem a trávník obroubený šedými dlažebními kostkami. K portálu, který se trošku ztrácí v mohutné zdi kostela, vede dlážděná cestička, na podzim posetá oranžově, hnědě a zlatě zbarvenými spadanými listy navátými větrem. Béžová omítka dómu nese patinu času a dlouhých dešťů. Klika dřevěných dveří se znamením kříže je velká a těžká, nejspíše z mosazi. Při otvírání je za ni nutno trochu zabrat, potom povolí až překvapivě lehce, pak se stačí jen opřít do dveří a vstoupit, buď vítán, příchozí.
Žádné barokní kudrlinky, složité síťové klenby či těžké vázy plné květin. Ani jeden postranní oltář nebo svatozáře z ryzího kovu. A kresby na stropě nejsou od Michelangella.
Oproštění od jakéhokoli napětí či netrpělivého čekání. Klid a mír, čistá linie. Prosté motivy.
"Mám víru. Ta víra je láska, která je hybatelem věcí a mistr o ní mlčí. Vědění neodporuje víře. Též moc pochází z víry. Obraz je počátek, slovo konec. Ke konci je potřeba dojít. K tomu je zapotřebí víry."
Na stupínku na druhém konci chrámové lodě stojí oltář ze dřeva, je přikryt bílým ubrusem. Pan farář na něj ráno postavil skleněný džbán s květy šeříku, od té doby už trochu povadly, v druhém zadním rohu září pozlacená monstrance, zpodobňující snad slunce, snad některou ze vzdálenějších hvězd. Zbylé místo zabírá dřevěný křížek s Kristovým utrpením, kdysi visel mezi okny v hlavním pokoji jednoho z měšťanských domů přilehlé čtvrti, muž, který se před ním modlíval, ho však po uzdravení své těžce nemocné manželky daroval kostelu, od té doby leží zde, na oltáři. Výraz díků.
Vzadu za oltářem, na bílé zdi s jedinou ozdobou – velkým dřevěným křížem – někdy tančí sluneční paprsky, odražené lampičkou s věčným světlem. Z trnové koruny dělají svatozář.
Do každé z bočních stěn vsadil stavitel tři okna, která tvarem připomínají chrámovou loď, jako ozdoba v nich slouží jednobarevná vitráž z čirého skla a kovu. Mezi okny visí kovové svícny, dříve snad s opravdovými svícemi, ty dnešní jsou elektrické.
Prostředkem kostela se až k oltáři táhne prošlapaný koberec modrošedé barvy, z obou stran lemovaný řadami modlitebních lavic z tmavého dřeva s plyšovými sedadly, po první vpravo následují točité schůdky do kazatelny.
Pod jedním z oken stojí zpovědnice, místo odpuštění a dřívějšího kupčení s odpustky, celá ze dřeva, zvuk šeptaných hříchů pro nepovolané uši tlumí těžký závěs z modrého sametu.
K nízkému stolku blízko vchodových dveří je přistaveno sedátko, teď prázdné, téměř až zve k usednutí. Většinou na něm sedává starší muž, vydrží tu celé hodiny, jindy si sedne do kostelní lavice, složí ruce do klína a mlčí. Nikdo ho nikdy neviděl se modlit nebo žehnat znamením kříže svěcenou vodou. Před zvědavými pohledy uhýbá očima, když mu do nich přece na zlomek sekundy pohlédnete, zjistíte, že jsou hnědé, ale to, co je v nich, není víra. Snad...možná...kdysi. Závěje vzpomínek. Zachrání od úžehu za horkých dnů, zahřátím dávají vodu tolik nutnou pro přežití na vyprahlé poušti. Zároveň však dokáží zasypat jako lavina z horských plání, ucpou nos i ústa, následuje smrt udušením.
A nad celým chrámovým prostorem se klene bílý strop s jednoduchými žebry a několika malovanými postavami světců, někteří vypadají, jako že pečlivě sledují jakékoli dění pod sebou, jiným jde pohled spíše někam do nebe, mezi mračna a možná sloupy nebeských bran.
"A co je víra? Odvaha. Odvaha k činu. Odvaha mluvit. Odvaha mlčet. Mlčení. O víře netřeba mluvit. Kudy teď? Odzadu." (Miloš Urban: Stín katedrály)
Je jeden z vlahých podvečerů...