Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podívejme se na jednu malou expedici. Není to expedice do neznáma, není ničím výjimečná, ani nic neobjevila, ale i přesto se zapsala do srdcí výletníků. Každému z jiného důvodu, každý prožil něco, nač si rád vzpomene...

Příběh I.
Dlouho předlouho na matičku zemi dopadaly teplé paprsky. Matička začala prahnout. Rostliny začaly toužit po vodě, a proto jsem se rozhodl povolat mocného zahradníka, jenž měl čarovnou moc. Nelenil a hned započal ronit slzy. Dolů k zemi padaly kapičky vody. Předbíhaly se, která bude dříve ve svém cíli. Ani jedna z nich nechtěla býti poslední. Dovádivě poskakovaly a hrály si. Již nejdravější ze všech pomalu stékaly po zeleném deštníku, který kryl matičku zemi. Nešetřily ani neskryté hlavinky člověčí. Rostliny byly vděčné. Pokyvovaly zahradníkovi radostí. Jen pár výletníků mávalo pěstí. To snad ne. Nejdřív zpoždění a teď ještě zmoknu. Místo vděku zas jen výčitky. Když prší, je to špatně, když je hezky, taky není dobře. Z toho plyne, že člověku se nezavděčíš nikdy.

Příběh II.
Pocit bezmoci se mě chytil a nehodlal se mě pustit. Proč? Chtělo se mi křičet. To není fér. Nikdy neukazuj svou bolest ostatním. Je to nejhorší, co můžeš udělat. Jenže zoufalství bylo silnější. Vnitřní hlas zněl v dáli. Neposlušné slzy stékaly po tváři. Nešetřily mě. Nechtěly se zastavit, neposlouchaly. Byly hluché k prosbám. Bolest byla silnější než já. Podlehnout bez boje? Nepřítel byl silnější a já neměla sílu bojovat. Byla jsem sražena na kolena. Vím, že je zbabělé vzdát se. Jenže svíravý pocit bolesti v mém srdci byl silnější než já. Zvítězil. Slovo poražený a vítěz mě odzbrojilo. Nikdy! Poslední moje naděje byla má přítelkyně hrdost. Postavila mě zpátky pevně na zem. Otřela mi slzy a nakopla mě. Plakej si, jak dlouho chceš. Ale pomůže ti to? Najdeš řešení? Postav se, čel tomu. Chovej se statečně. Bojuj. Nic není ztraceno. Hlavu vzhůru.

Příběh III.
Kapky krve barvily kapesník do ruda. Kudla neposlušná vjela do prstu bez mrknutí oka. Snad si připadala zbytečně a chtěla nešikovné ruce ukázat, kdo je tady pán. Rána se na človíčka zašklebila. Nejprve se usmála a poté začala ronit rudé slzy. Nebyly ani trochu obyčejné. A ony to věděly. Byly hrdé a chtěly světu ukázat, kdo je tady pán. Naparovaly se jako páv. Jejich vytahování netrvalo dlouho. Jejich zlomyslné úsměvy působily bodavou a palčivou bolest. Proud vody jim bral jejich zářivé pohledy. A vše dokonala paní doktorka náplast. Zabránila pyšným slzám, aby se rozutekly po světě a roznášely strach a paniku. Rána bolela, ale rudé slzy se ztratily, mám-li být přesná, schovaly se za nepropustný štít. Zde zůstanou, dokud se rána nezacelí, a ony se vypaří jako pára.

Asi si klepete na čelo a říkáte si: Proboha, co mi to ten člověk tady vykládá? Popravdě ani se vám nedivím. Použijte trochu fantazie a třeba vám to dojde. Žádný cestovatel nepsal své zápisky přímo a raději užil nějaké šifry. Rozluštíte ji a zjistíte obsah příběhu.
Bystrý člověk dozajista uhádl, že vypravěč příběhu I. nám chtěl říci, že expedice byla dobrá, ale počasí mohlo být lepší. Příběh číslo II. nám nejspíš říká, že osoba byla zklamaná, až zoufalá. Asi všechno nešlo podle plánu. Poslední příběh nejspíš praví, že někdo byl neopatrný a došlo k úrazu. Pravda či domněnky? Každý vidí v následujících příbězích to, co vidět chce. Někdo je nazve nesmyslem a my se tomu nemůžeme divit. Fantazie je nejlepší malířka a nechává se ráda unášet paní múzou. Proto jsou příběhy takové, jaké jsou, a to výjimečné. Nikdy nevíte, co se za nimi skrývá a v tom spočívá jejich úspěch.