Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019 znělo Zimní krajina a jednalo se o líčení zimní krajiny (funkce výchozího textu inspirativní)

OSNOVA:

Zimní krajina je téma věčné a bezedné. Každý kousek jejího obsahu nám ukrývá nějaké tajemství. Některá smutná a krutá, jiná zas veselá a příjemná. Pohled na takovou krásnou krajinu je něco, co vám dodá energii na celý den... Ta bílá záře, co vás oslní, je sníh. Sníh, který pokrývá všechny hory, stromy, domy a vše, kam může spadnout. Pod pojmem sníh si každý představí bílý plášť pokrývající lesy a domy, ale on není tak obyčejný, jak může každému připadat... Naopak. Při bližším poznání zjistíte, že sníh je jako hebká peřinka pro všechny stromy. Tak bílá jako čisté a nedotčené mláďátko matky přírody. Bílá jako plující obláčky po nebi.

Zasněžená krajina působí tak nevinně a krásně, avšak pro některé obyvatelé lesa je tak krutá jako smrt. Pro jiné je zas taková procházka zasněženými stromy nesmírně uklidňující a krásná. Působí při ní uspokojující nálada. Při chůzi lesem se vaše boty pomalu ale jistě boří do hebkého, měkoučkého a čerstvě napadnuvšího sněhu, který vám zůstává na botě po každém kroku. Často si v zimě jen tak lehnu do sněhu a vychutnávám si ten pocit volnosti ... ležím tam a cítím se jako v ráji ... promnu si oči a vidím, jak si nade mnou podávají ruce zasněžené stromy a tiše si povídají.

Jdu dál a procházím kolem jedné chaloupky. Vypadá jako z pohádky, je celá zasněžená a z jejího komínu na vrcholku střechy se line bílý kouř ... měla jsem chuť utrhnout perníček, tak sladký jako čokoláda, ale žádný tu není ... škoda, odcházím, ale pořád cítím ten lahodný vánek pečící se štoly, který se line z chaloupky za rohem.

Moje špatná nálada je v mžiku pryč. Procházím se po bílé louce a cítím, jak mi pomalu rudnou má líčka ... rázem jsou červená jak dvě jablka za horkého léta. A teprve teď si uvědomuji tu zimu, která je všude kolem mě a působí ze všech stran. Je tak palčivá a štiplavá jako nově nabroušený nůž. Hned nato vykoukne sluníčko, tak žluté a hřejivé jako jindy. Rázem je mi tepleji a už netoužím jít domů a tak pokračuji dál.

Najednou se zastavím těsně před začátkem lesa a pozoruji před sebou stopy, stopy malé jako duhová kulička. Chvíli pochybuji, ale pak zjišťuji, že tudy běžel zajíc. Musel být tak malý jako štěně psa. Ještě chvíli jsem se rozhlížela, jestli ho nespatřím, ale pak jsem to vzdala.

Náhle je nebe červené jako krev a bílé stromy pokryje černý stín tmy. Zatím řídký, ale patrný. Rychle pospíchám domů a mám strach. Náhle zimní krajina nepůsobí tak krásně bíle, ale jde z ní tma a prázdnota. Je tak temná a nepřístupná. Utíkám co nejrychleji mohu. Už jsem venku z lesa a ulevilo se mi. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Ještě před prahem své chalupy na chvíli zastavím a rozhlížím se, jak tma pohltila celou krajinu. Jako by ji spolkla a nenechala přístupnou pro nikoho jiného. Odcházím a zavírám za sebou dveře s pocitem uspokojení a úlevy.