Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako téměř každý večer sedím na židli u počítače a brouzdám Internetem v domnění, že nějaký článek obohatí moji mysl nebo alespoň lehce povznese moji každodenní rutinu. Koukám do monitoru, procházím stránku po stránce, pořád to samé dokola. Nic nového. Opět to vypadá na další promarněný večer nad bezvýznamným hleděním do monitoru, ale není tomu tak. Dnešek je totiž pro mě něčím jedinečný. Dnes má poprvé sněžit!

První sníh je pro většinu lidí naprosto bezvýznamný okamžik, jenž jim většinou ještě více znepříjemní jejich už tak dost prací uspěchaný život. Ostré sněhové vločky jim jako čepele naráží do věčně zamračených obličejů, zakrývají jejich auta pod plášť zimy a pomalu ukládají celé město do zimního spánku. Pro mě je ale první sníh něco naprosto jiného, až mystického.

Vypínám počítač a teple oblečen se vydávám na procházku po zimu vítajícím Brně. Jdu sám po liduprázdném městě. Občas slyším někde v dálce zakrákorat vránu, jinak nikde ani živáčka. Mlčky se proplétám ulicemi a pozoruji bílé vločky, jak se snášejí kolem pouličních lamp, které jako svíčky pomalu zhasínají a nakonec se ztrácí ve sněhové chumelenici. Parky poseté podzimním listím se začínají ukládat pod diamanty třpytící se jemnou sněhovou přikrývkou.

Pokračuji dál ve své pozdní sněhové vycházce, která mě zavede až k lesu nedaleko mého domu. Procházím se lesem, pod nohami mi křupe jehličí a malé větvičky dubů. Tiše poslouchám sníh hrající na holé koruny stromů a pozoruji, jak se krajina z blátivého a sychravého podzimu mění na úchvatnou, dech beroucí a kouzelnou zimu.

Dnešní večerní pouť zakončím jako obvykle u našeho domu. Je mi už celkem chladno, ale i přesto si postavím židli na okraj terasy a jen mlčky přihlížím, jak mocná královna Zima uspává naši zahradu a přikrývá ji hedvábnou, bílou peřinou. A i já jako bych se nechal očarovat jejím kouzlem, rychle zacházím domů a usínám.