Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již odjakživa chodívám ráda k rybníku. Je tam na rozdíl od zbytku mého okolí svatý klid a člověk se tam dokáže oprostit od všech svých problémů. Moje teta vždycky tvrdila, že by měl každý občas prostě vypnout a odpočinout si. A přesně o to se tady teď snažím.

Můžu vás přesvědčit, že když si přivstanete a vydáte se k rybníku, nebudete toho litovat. Stejně jako jsem toho dnes nelitovala já. Všude kolem vás je díky vodě mlha, nad kopci se vzhůru prodírají stydlivé červánky a vodní hladina se stříbřitě třpytí. Zatáhnu za vodítko svého psa, aby tolik nepospíchal a usadím se na velký kámen v blízkosti břehu. Nevadí mi, že studí jako led, i tak si sundám boty a nohy zkřížím do tureckého sedu. Slyším, jak si nějaká žabička sama pro sebe kváká, slyším, jak rákosí slabě šumí, protože ho vítr cuchá, a slyším také, jak můj pes rozzlobeně štěká na vodu, jako by mu něco provedla. Možná mu vadí ono světlo, které se odráží od povrchu anebo nějaká rybička, která si razí cestu vodou a žije svůj vlastní podvodní život.

V dáli, za vším tím nazelenalým rákosím, které připomíná neučesané střapaté vlasy, se rozléhá mnoho polí různých barev a tvarů. Země se pomaličku zvedá vzhůru a vytváří docela vysoké travnaté kopce, díky nimž se z tohoto místa stává přívětivé údolí, místo, kde se cítíte v bezpečí.

Zvednu se, protože už svého psa neudržím, a odvrátím se od té nádhery před sebou. Čeká mě ještě dlouhá cesta domů, ale jelikož nikam nepospíchám, zatočím doprava a začnu rybník obcházet. Povšimnu si, že ono rákosí dorostlo do mé výšky a že půda pode mnou je měkká a rozblácená, nejspíš díky včerejšímu silnému dešti, kvůli němuž jsem to tu také musela včera opustit. Zvednu hlavu k obloze, která je také už mírně zamračená a vypadá to, že i dnes se spustí liják.

Ve vzduchu začínala být cítit voda, ale přicházející déšť nebylo to, kvůli čemuž jsem se musela otočit a vrátit domů. V mé kapse začal zvonit mobilní telefon a zcela vyrušil mírumilovnost celého okolí. Když jsem se podívala, kdo volá a ruší mě v této jedinečné chvíli, měla jsem chuť onu kovovou věc vzít a hodit někam do vody. Jenže jsem to stejně neudělala. Nejsem si jistá, jestli to bylo proto, že by mi ta věcička chyběla a musela bych si proto koupit novou, nebo proto, že by to stejně nic nezměnilo a já se poté musela stejně vrátit do skutečného světa...