Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Za svůj krátký život jsem poznal mnoho krásných míst. Ať už je to moje vesnice, můj dům nebo jakékoli město, kde jsem byl. Na některá místa nejen s radostí vzpomínám, ale na mnohá se s oblibou i vracím. Je velmi těžké vybrat si z těch mnoha států a měst jedno, které mi je nejmilejší, avšak místo, které mi přirostlo k srdci nejvíce, je rybník na okraji mé vesnice.

Celý rybník leží v údolíčku a ze dvou stran jej obklopuje les, jenž je místy jehličnatý a místy listnatý. To, že je tento rybník mým nejoblíbenějším místem, není náhoda. Právě nad ním na kopci, stačí udělat několik málo kroků, stojí stará hájenka, kde bydlí moje babička. Odsud je na celý rybník nádherný výhled. Přes léto je vidět, jak se zde koupají děti. Na podzim a na jaře zde rybáři chytají ryby. A v zimě se zase po celém rybníku prohánějí rodiče se svými ratolestmi na bruslích. Když stojím u hájenky a dívám se dolů z kopce na rybník, vidím jeho lichoběžníkový tvar, avšak to je jen hrubý pohled.

Když jsem byl ještě malý, tak jsem velmi rád jezdil s taťkou na návštěvy za babičkou, ale moje cesta nevedla hned za ní, nýbrž k rybníku. Vždy jsem vyskočil z auta a hned jsem k rybníku buď běžel přímo po rozkvetlé louce anebo jsem šel pomalu podél lesa, vychutnával si tu atmosféru a poslouchal zvuky z hájku. Pokud nebyla právě zima, tak jsem si vždy sedl a díval se na kachny, jak se vesele brodí ve vodě a jak za nimi poslušně a pěkně v řadě jdou jejich mláďata. Od babičky vím, že se jim říká čírky. Díval jsem se, jak se chvíli co chvíli objevovaly na různých místech kroužky ve vodě od líných kaprů a od štik, které je prohánějí. Občas sem zahlédl i hlavu kapra, to jsem byl vždy velmi šťastný. Po okrajích rybníka se také vždy proháněly vážky. Bylo zajímavé pozorovat jejich kmitání křídly a jejich naprosto nepředvídatelné manévry. Zastihnout to, jak vypadají, bylo neobyčejně náročné a téměř nemožné, protože vždy byly rychlejší něž já. A tak jsem s velkým zaujetím sledoval všechno to dění kolem rybníka.

Někdy jsem si i jen tak lehl na záda a pozoroval, jak se nade mnou díky větru pohybují bílé mráčky. Vždy jsem si pod jejich záludnými tvary něco představoval. Jednou jsem viděl ovečku, podruhé obličej, jindy zase hlavu kočky. Tuto parádu ještě dokreslovaly paprsky slunce, které procházely mezerami v mracích. A když už měla moje představivost dost, vstal jsem a šel jsem se projít kolem rybníka, avšak nikdy jsem ho neobešel celý, protože mě pokaždé uchvátil malý potůček, který do něj přiváděl čistou perlovou vodu. Takže jsem se vydal proti proudu potůčku. Šel jsem jen pár chvil a došel jsem k lesu. Musel jsem se prodrat ostružinami, ale věděl jsem že se mi to vyplatí. Udělal jsem ještě pár kroků a naskytl se mi vždy krásný pohled na kamennou studánku ze které vytékala ta čisťounká voda. Chvíli jsem zde stál, podíval jsem se kolem jestli zde nejsou nějaké houby a vydal jsem se zpět. Přešel jsem opět pár dřevěných lávek a už sem se těšil za babičkou, že jí zase uvidím.

Nyní už k rybníku nechodím, hodně věcí se zde změnilo. Ale přesto nikdy na toto místo nezapomenu, protože ve mně zanechalo hezké dětské vzpomínky, které asi jinde jen těžko zažiji.