Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Existuje místo výjimečné, nenahraditelné, plné pocitů, života. Hledejte a možná najdete podobné, ale to, o kterém vám budu vyprávět, je jen jediné na celém světě. Vysoko nad našimi životy, osamělé, přesto často vyhledávané. Je to vysoký mlýn s dvěma bílými a třemi červenými tlustými vodorovnými pruhy. Jeho obrovské mlýnské kolo se čtyřmi lopatami se pomalu, jakoby rozvážně, plynule otáčí. Dovnitř vedou jen jedna malá dřevěná dvířka, a to z boku. Pár metrů nad nimi, přesně uprostřed stavby, malé nezasklené okénko, spíše jen puklina ve zdi, vyvažuje jednorázové pruhy. Mlýn obklopuje pár metrů louky s pěti stromy. Jeden je vytáhlý topol. I přes značnou výšku nedosahuje ani poloviny stavení. Druhý, šišatý dub, se těsně tiskne k boku mlýnu a další dva jako stráže stojí před mlýnským kolem. Poslední a nejnižší je jabloň s úzkým kmenem a košatou korunou rostoucí opodál v čele celého výjevu. Dál už nic pozemského, jen pár nadýchaných obláčků ponořených ve světlé modři nebe. To vše v záři zlatavého slunce.
Z malých dvířek mlýna vychází mourovatá kočka. Rozespale se protahuje a rozhlíží kolem. Hned, jak zpozoruje ptáky na stromě, ví co má dělat. Ještě si růžovým jazýčkem vznešeně omyje tlapku, jako by to byl poklad a už se soustředěně plíží přikrčena v trávě. Jeden z ptáku kočku uvidí a poplašeně odletí na nejvzdálenější strom, ale druhý nezpozoruje nic. Je jako básník. Zpívá píseň, do které vkládá svou duši a o nic jiného se nezajímá. Malé šelmě stačily dva hbité skoky a tesáky přesně umístěné do ptačího hrdla. Teplá krev zbarvuje uschlý lístek jen tak tak se držící větve. Kočka trhá maso. Lístek se vzdává a pomalu ulehává do měkké trávy. Motýli usedají na své vyvolené květy, pták na stromě daleko od kočky končí svou píseň. Všichni šokovaně pozorují obědvající šelmu. Jejich pohledy plynule přecházejí k mlýnskému kolu. Točí se. Stále stejným směrem i rychlostí. Vše je tedy v pořádku. Pták opět zpívá. Motýli si začínají znovu hrát na honěnou a kočka po obědě odpočívá.
Chodím sem rád. Sedávám na samém okraji louky, nohy svěšené volně dolů. Vybrnkávám pomalou melodii. Slova nezpívám, sama mi zní v hlavě. Země několik kilometrů pod nohama se otáčí plynule jako mlýnské kolo za mými zády. Co je to tam? Hory? Včera jsem přelétával nad tím samým místem, byly tu hory zasněžené od shora dolů, teď ty kopce nemají ani malé bílé pokrývky vrcholků. Byl jsem tu včera? Možná už před lety.
Mlýnské kolo se už dvakrát otočilo a hory jsou včerejškem. Pod mýma nohama se nyní objevuje zvláštní krajina. Stromy jsou mnohem vyšší než ten vedle mlýnu, nemají listí ani větve. Ne, počkat, to nejsou stromy, těch postává pár okolo, ale taky se mi moc nezdají. Jejich větve jsou tenké a zakroucené, listy mají tmavě nažloutlé, suché. Místo aby hrdě stály v rozsáhlých lesích, krčí se v několika málo hloučcích daleko jeden od druhého. Tráva není zelená, ani hebká, ale šedá s bílými pravidelnými pruhy leží na zemi. To ne, opět se musím plést, vždyť tráva roste nedaleko, ale jak divně. V řídkých chomáčcích, jen před malými domečky, krátká a shnilá. Její sinale zelená barva nemá nic společného s přírodou. Nevyskytují se zde ani obyčejní brouci s barevnými krovkami, jen hranatý hmyz pohybující se namačkán těsně jeden vedle druhého v početných houfech po té šedé věci, kterou jsem si spletl s trávou. Ze zadečku každému vychází neobvyklý kouř, kvůli kterému je celé okolí ponořeno do tmavé šedi. Lopatky mlýnského kola se už třikrát otočily a krajina, lidmi nazvaná městem, zůstává jen vzpomínkou. Ani jsem si ji nestihl pořádně prohlédnout. Možná tím lépe pro mě.
Město střídá obrovský lán rozoraného pole s velkými staveními na konci. Před jedním je dřevěná ohrada. Černý kůň uvnitř ní pomalu přechází podél vysokých zábran. Nemůže najít otvor, cestu pryč. Má kolem sebe dost místa, ale ne volnost. Uvnitř té menší z budov odpočívají dvě duše. Jedna na sklonku bytí očekává konec. Mezi čtyřmi stěnami se zrodila a ještě dnes také zemře. Konečně najde cestu ven. Druhá teprve před pár hodinami poprvé ucítila vůni vzduchu. Odpočívá po náročném dni v sladké nezkušené nevědomosti. Budou těžší dny, celé hodiny, týdny i měsíce strávené na nohou s těžkým břemenem za zády, krvavými ranami za neposlušnost, a nedosažitelnou vidinou volnosti.
Ven vychází člověk v kostkované košili a slaměném klobouku. Po deseti pomalých krocích s pohledem upřeným na zem zvedá hlavu. Dívá se na mě? Možná jen pozoruje nekonečnost nebe do ruda zbarveného zapadajícím sluncem. Vztahuje ruce k obloze. Mává mi? To je milé, že na mě někdo myslí. Spíná dlaně. Z úst mu vyráží výkřik: "Proč?! Proč zrovna já? Proč teď? Kdo bude tahat rydlo? Mám snad JÁ dělat tuhle práci?" zasmál se plačtivě. "Bože, nech mi aspoň jeden den. Jen jediný, ať tu starou herku můžu prodat a koupit nového, zdravého koně. Snad nechci tak moc. Jen pouhý den a pak si ji můžeš klidně vzít k sobě. Ach Bože, proč mě tak trestáš?"
Mlýnské kolo právě dokonalo svou čtyřiadvacátou otáčku. I slunce si šlo odpočinout, ale ono stále pracuje. Farmář i se svými prosbami a stížnostmi zmizel v dáli. Nad mou hlavou zlatou zářivou kouli vystřídal stříbřitě zářící měsíc a zezdola na něj pomrkává jeho dvojník třpytící se na mořské hladině. Konečně mám výhled na opravdovou krásu.

Co je to za zvuk? Je nepříjemný, co mám dělat, slyším budík volat mě zpátky. Najednou dostávám závrať, ale ne z výšky. Nechci se vrátit, tady jsem šťastný. Dole mě čeká jen město a lidé. Z takové výšky sice vypadá lákavě, žlutá světýlka, prázdné ulice, klid a temná atmosféra, ale je to jen past. V hlavě se mi začíná ozývat druhý hlásek. Zní mile. Říká: "Neboj se, vždy, kdykoliv tam dole budeš sám a smutný, stačí zavřít oči, chvíli počkat a opět budeš tady." Nikdy mě nezklame. Tento slabý hlásek mě drží naživu, jmenuje se naděje. Udělám přesně, co mi radí a až se dostanu zpět k mému mlýnu, na samý okraj louky s tou nejhebčí trávou, budu se dívat všude, jen ne dolů.