Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím u okna a netrpělivě vyhlížím ven do krajiny. Venku se spustil rozruch. To přijíždí on, Evžen Oněgin. Nemůžu se udržet a běžím ven. Nohy mě nesou po prašné cestě okolo vonících polí a svěží vítr mi čechrá vlasy. Mimoděk se podívám na své bledé ruce a na onen dopis. Dopis, který jsem já, Taťána, prostá dívka z vesnice, napsala Evženu Oněginovi, tomu šlechticovi z velkého světa, kterého si moje srdce zvolilo. Mám pocit, jako bych dopisu svěřila celou svou duši a on mi ji tak může buď vrátit, nebo na věky zničit.

Pere se ve mně strach s nadějným očekáváním. Nevnímám ani veselou píseň, kterou si služky prozpěvují na louce opodál při sběru jahod. Oproti tlukotu mého srdce je tento zpěv jako nejhlubší ticho. Teď už neběžím, nechci jít dál. Jen stojím na kraji aleje a čekám. Asi doufám, že mi lístky ze stromů samy zašumí odpověď, že větve přivedou Oněgina.

Stojím a mezírkou mezi větvemi stromů odesílám k modrému nebi svoji prosebnou modlitbu. Připadám si jako ten strom, u kterého stojím. Nohy mi ztuhly a nemohu udělat ani krůček. Už vím, jak se cítí lovná zvěř, jež si tváří v tvář lovcově pušce uvědomuje, že další krok znamená buď život, nebo smrt.

Konečně se odhodlám jít dál. Náhle ho spatřím. Stojí pod nedalekým stromem, nehybný a vážný, jako sám osud. Stojím před ním a nemohu vydat ani hlásku. Okolo nás se rozprostře ticho, tak hluboké, že by bylo slyšet i kroky mravence. Jenže i ti se zastavili, aby mohli naslouchat a přihlížet tomu osudovému setkání.

Evžen na mě pohlédne a svým hlase přeruší ono hluboké ticho. Mluví. Nevnímám jednotlivá slova, jen jakousi mozaiku slov, která postrádá význam. Vidím jeho tvář, tvář, do níž je zakresleno všechno. Ano, miluje mě nebo alespoň miloval, když četl můj dopis. Ale jeho tvář není tváří milence, jenž vyznává lásku své milé. Je to spíše tvář někoho, kdo za vámi přišel, aby vám oznámil něčí smrt. Dál mu naslouchám a konečně zachycuji některá jeho slova. Oněměle přijímám pravdu, kterou jsem nebyla schopna rozpoznat nebo možná ani nechtěla znát. Evžen je z velkého světa a já z vesnice. Jsme jako holubice a havran. Nebyla bych s ním šťastná. Nechci tomu věřit, ale vím, že má pravdu. V okamžení se všechny moje sny rozpadají a já nedokážu zastavit vodopád slz, který se mi dere z očí ven.

Vítr začal smutně hvízdat a pohrávat si s větvemi. Evžen si uvědomuje, že mě ranil, soucitně mě bere za ruku a odvádí zpátky domů. Držím se jeho ruky a jako ve snách si uvědomuji, že tuto ruku nejspíš držím naposledy. Alej okolo nás znovu ožívá, jako by se nic nestalo, ale stalo se toho hodně. Na toto setkání nikdy nezapomenu, protože to byla chvíle, kdy mě osud udeřil a moje sny a touhy byly naprosto zničeny.