Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• líčení se zamyšlením se nad osudem sněhové vločky
• autorovi je 14 let

Po ulicích města fučí studený vánek, který mě hladí svým mrazivým dechem něžně po tváři jako dotyk chladné ruky. Ve větru se nesou i jasně bílé sněhové vločky, které letmo narážejí do lidí chodících po ulici, zanikajíc ihned po kontaktu s teplem lidského těla.

Když tak stojím na zastávce a čekám na autobus, nutí mě se zamyslet nad vločkami, jež plují vzduchem po ulicích jako mořské koráby.

Právě mi dopadla na nos jedna z těch tisíců vloček, které se nesly okolím. Statečně bojovala se sálajícím teplem, až se z ní po nějaké chvíli stala kapka vody, která mi teď už jen sjíždí po nose, dopadajíc kamsi na zem.

Jaká byla vlastně ta vločka? Určitě měla i ona svůj příběh. Ale jaký? Představuji si, jak se jako lehounké ptačí pírko snášela z oblohy s ostatními vločkami. Jak ji unesl mohutný severní vítr, jenž jí ještě dodal na síle. Možná, že když se už snášela k zemi, zachytila se o nějaký vysoký strom, posetý miliony takových vloček, jako je ona. A třeba ji osvobodil proud vzduchu způsobený nešikovným ptáčetem, jež se ve společnosti dozoru svých zkušených rodičů učilo létat. Možná pod tím stromem seděla malá dívka, které dopadla tato vločka na její holou, chladnou ruku. Možná se na ni dívka jen se soucitem podívala, jemně do ní foukla, a řekla: "Leť!" Možná se právě takto dostala až sem. Její velké dobrodružství skončilo na mém nose, ze kterého se už jen jako kapička vody spustila na zem, aby zase za čas, vlivem vodního koloběhu přírody, "prožila" tento výlet znova.

Ale už vidím, jak přijíždí můj autobus, na který jsem tak dlouho čekal. Musím jít...