Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Po více než roce stoupám po dřevěných schodech, které vedou na místo, jež je úzce spojeno s mým dětstvím a mnou samou. Nemám žádnou potřebu dívat se, kam šlapu, toto místo znám nazpaměť. Dokážu popsat každý roh, poznám, který schod zavrže, když na něj položím své bosé chodidlo. Místo, kde se právě nacházím, je mi tak blízko srdci. Nikdy mi neublíží.

S posledním krokem vydechnu, jsem zde. Jen poslední centimetry mě dělí od oné vůně dřeva a staroby. Jen to pomyšlení na mé tělo usazené ve starém křesle svírající zaprášenou knihu z konce devatenáctého století mi do žil vlévá jakýsi podivný pocit. Pomaličku pohnu rukou směrem ke starým dveřím a jemně do nich strčím rozevřenou dlaní. V ten moment se pro mne čas zastaví.

Půda je přesně taková, jakou jsem ji zde před rokem zanechala, kniha stále leží na opěradle rozvrzané lenošky, fotky mé rodiny a nejbližších přátel na mě shlížejí z poličky a svými vřelými pohledy a úsměvy mne zvou dál. Se slzami v očích přistoupím k jedné z přihrádek, na které leží sloupek knih. Aniž bych své činy jakkoliv ovládala, mé ruce se samy od sebe natáhnou po jedné z mých drahých přítelkyň. Je to Robinson Crusoe z roku 1930. Se smutným úsměvem a bolestnou vzpomínku na člověka, od něhož jsem tento poklad dostala, se pomalu přesouvám k psacímu stolu, který kdysi tvořil součást mého pokoje. Naprosto přesně si pamatuji, jak jsem do něj na konci školního roku uložila Slabikář a všechny díly Písanky, otvírám tedy druhou zásuvku a poslepu hmatám po jejím dně. Po chvilce skutečně v rukách třímám jeden ze jmenovaných sešitů. Probírám se řádky plnými dětského škrabopisu, vnímám, jak se písmo den co den měnilo, cítím tu bezstarostnost a naivitu sálající z písmenek, která jsem tak horlivě trénovala.

Mojí předposlední zastávkou je již dříve zmíněná přihrádka s fotografiemi mé rodiny a přátel. Spoustu z nich už ani nepoznávám, tak vzdálená je chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Moji pozornost upoutá především rámeček s obrázkem, jenž ve mně vyvolává pocit nepopsatelného žalu. Již se ani nesnažím potlačit úpěnlivou potřebu zbavit se slz, jež se tlačí přes oční víčka, rozvzlykám se naplno. Je velmi těžké znovu si připomenout chvíle, které jsem trávila s lidmi, jejichž život již pominul. Je obtížné spatřit úsměv malého děvčátka s ohnivými vlasy, jak objímá ty, kteří ji už ve svém náručí nikdy nepodrží. Zemřeli a dívenku zde nechali, odešli bez rozloučení a jediné, co jí po nich zůstalo, je jedno rozvrzané křeslo a stoh knih. Potlačuji své vyčítavé myšlenky a opouštím nostalgický koutek plný smutku, jehož důkazem je několik kapiček, vsakujíce se zlehka do tenké vrstvy prachu.

Nakonec usedám na lenošku, přikrývám se dekou a zrak soustředím na zažloutlé stránky Robinsona Crusoea. Ještě jednou zvednu pohled a přejedu jím celou místnost. Vše je jako dříve, vše zůstává stejné. Oční víčka ztěžkla, horní řasy se již natahují k objetí, které jim poskytnou ty dolní, a já pozvolna usínám. Nejprve zlehka a potom docela.