Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Centrum
2. Atmosféra
3. Štrbské pleso
4. Odchod

Tak jako každý rok končí silvestrem, tak pro mne končící rok znamená úžasnou atmosféru Štrbského plesa. Je to místo, kde se slovenský folklór natřásá vedle nenapodobitelného slovenského přírodního dědictví ve Vysokých tatrách, v místě setkávání všech, co jen možná myslitelných lidí různého věku, národnosti, společenského postavení či sportovních dovedností. Za centrum je tradičně považováno Štrbské pleso a zóna mezi hotelerm Fis a štrbskou "električkou".

Václavské náměstí by si na silvestra určitě s tímto místem nezadalo. Cvrkot a hukot davu lidí, chtivého co nejhlouběji vstřebat ducha okamžiku, každoročně se v tomto místě opakujícího, začíná brzy ráno a vrcholí u lyžařských sjezdovek kolem poledne. Prolíná se tady lahodný zvuk tradiční cimbálovky s ohlušujícím slovenským popem. Ti nejlepší slovenští baviči soutěží o pozornost s nespočetnými kulinářskými specialitami. Všude kolem se motají děti, rodinní mazlíčci, babičky i dědečkové, tatínkové a maminky s lyžemi, sáňkami a především my všichni, kteří chceme být u toho.

Jen co by kamenem dohodil od této rachoty je mezi majestátné vrcholy hor zasazeno to nejmalebnější místo, které znám. Pleso, Štrbské pleso. Tady je ticho a klid. Tak jako by tu všechno už dávno usnulo. Na jedné straně zamrzlého jezera léčebné středisko Solisko, na druhé pohádková koliba Patria, zahalená do sněhové peřiny. Někde mezi nimi cinkající rolničky. To saně zapřažené koňmi malují na sněhu nekonečné koleje. Když mě míjejí, štípnu se, jestli to není sen. Hledám kolem sebe dědu Mrazíka. Jen ten tady chybí do té pohádkové kulisy. Sněhové vločky se třpytí ve slunci jak rozsypané diamanty. Uklidňující šumění lesů narušuje nebezpečně praskající led plesa. Když vstupuji na led, pokrytý navátým sněhem, vítr fičí kolem mých uší. Prohání a bičuje sněhové vločky. Nohama lehce našlapuji do křupavého sněhu. V dálce je vidět majestátné vrcholky hor. Sních se po nich prohání jak stádo divokých koní. Přes jejich hřbety se převalují husté bílé mraky. Břehy lemuje armáda starých smrků, jejichž odhalené kořeny pevně svírají jezero.

Opouštím tu pohádkouvou krajinu a za zády neustále víc sílící duje vítr. Tma za mnou zavírá končící se den. Cestičkou mezi stojícími i padlými stromy se ve sněhu vleču jen co noha nohu mine do teplého hotelového pokoje.