Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Skočím. Ponořím se do ocelově chladné vody. Všechno se pro mě právě zastavilo. Každičký tlak, sebemenší stres, to všechno zmizelo. Vyplavu na hladinu. Cítím vodu ve svých prstech. Zdá se mi, že jsem silnější než ona. Miluji tento pocit.
Nádherná modř se zrcadlí na bílých dlaždičkách dna bazénu. Krauluji od stěny ke stěně a slyším šepot vlnek. Naslouchám té překrásné symfonii šumu a perlení bublinek. Čas už nic neznamená a já jen plavu, plavu a plavu. Až skoro dětskou radost mám z toho pronikavého zvuku narážení vody o stěnu bazénu. Proplouvám, kloužu po hladině. Cítím tep svého srdce ve spáncích. Bum, bum, bum. Jak sebejistě tluče. Je to zvuk života, zvuk něčeho tak krásného a křehkého, jako je sám život. Zastavím se a naslouchám. Bum, bum, bum.
Mohutným nádechem dostanu vzduch do svých plic. Ponořím se pod vodu a už jen poslouchám. Již neplavu. Vychutnávám si ten slastný pocit. Ten pocit, který já vždy z vody mám, pocit bezpečí. Skoro jako dítko v maminčině náručí. Jistota, klid a ticho. Jen mé srdce, to stále bije. Bum, bum, bum. Všechny zlé chvíle, všechny strasti a potíže. To vše už je pryč. Rozlil se ve mně hřejivý klid a pohoda.
Jsem pod vodou již dobrou minutu. Cítím, jak mi postupně dochází kyslík. Jak pomalu mé tělo přestává fungovat. Ale mé srdce, to stále bije. Bezchybně. Ani jedno bouchnutí nevynechá. Také bych chtěla být tak neomylná. Bum, bum, bum. Zdá se mi, že vlastně žiji pro tuto chvíli, pro tento krásný okamžik zapomnění.
Nikdy se mi ještě nad životem nepřemýšlelo tak dobře jako teď. Asi je to tím, že jsem v jiném světě. Ve světě ticha, které mě tak uchvacuje a naplňuje. Ve světě čarovné jiskřivě vody. V krajině bez kyslíku. Kéž bych měla žábry jako rybka a mohla být déle v tomto světě, který je téměř mým domovem.
Bum, bum, bum. Srdce ještě stále tluče. Oznamuje mi, že jsem pořád součástí toho velkého shonu. Součástí světa, ve kterém převládá zmatek. Tady pod vodou je to jiné. Ale vím o místě, kde bych se ze všeho mohla vymanit. Kde by mě to ještě více naplňovalo.
Pět minut. V normálním světě tak malý zlomek času. Já už mám zavřené oči. Můj mozek už bez vzduchu není schopen myslet. Ještě stále bych se mohla nadechnout a vše vrátit do starých kolejí, ale já nechci. Bum, bum, bum. Neomylně buší. Však již stroze a nepřítomně. A najednou, konec. Srdce přestalo pumpovat krev, oči vyhasly. Přechytračila jsem čas a život. To už si však neuvědomuji, protože já už vlastně ani nejsem...