Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ticho. Tíživé a nekonečné ticho, doplňující se s temnotou, která mě obklopuje. V myšlenkách halených mlhou tak hustou, že by se dala krájet, hledám svou poslední vzpomínku. Vidím ji, visíc na vlásku nad studnou zapomnění, a proto po ní moje mysl skočí jako hladová šelma. Možná jsem měl raději zemřít hlady. Díky ní si na všechno rozpomínám. Hrála hudba, kterou však nikdo jiný neslyšel, a pak najednou přestala a vytrhla mě z dalekých širých plání, kam mě skrze svá slova zanesla. Ocitl jsem se znovu v šedé nepřátelské realitě, uprostřed asfaltových řek a smogu, a až příliš pozdě jsem si všiml kovových čelistí přijíždějícího auta a pronikavého klaksonu, jehož zvuk trhal na kusy ušní bubínky.

Do očí mi padají paprsky slunce, hřejivé a hravé jako plamínky v krbu. Zvednu svá zkřehlá víčka a okamžitě mě oslepí. Když pohnu hlavou na stranu ve snaze vymanit se z dosahu neposedných paprsků, připadám si, jako kdyby mi ji někdo proťal tisícem střepů. Jsem zmaten a nechápu, co tady dělám. Podivné bílé stěny, postel, povlečení a hlavně ticho. Tíživé a děsivé ticho. Neslyším vlastní dech. Jsem snad mrtev? Přesvědčím se štípnutím, že stále žiji, ale v oblasti uší nahmatám malé hrbolky, snad z bavlny či vaty. Tyto malé chundelaté mráčky tedy mohou za to, že neslyším.

Do pokoje vchází lékař, kolem krku zavěšený fonendoskop připomínající hada připraveného kdykoliv uštknout. Za ním jde má matka. Má v očích slzy, pláče, ale nepoznám, zda je šťastná, nebo jestli za tyto vodní perly může smutek. Doktor mi opatrně sundá převaz z hlavy a vyčkává. Vidím, jak matka pohybuje ústy, ale nevyjde z nich jediné slovo. Neslyším její milý hlas, jak mi říká, co se děje a kde to jsem.
Otočím se k oknu a zpozoruji za sklem ptáčka poskakujícího na větvičce. Zřejmě zpívá a oslavuje tím tak pěkný den. Avšak já ho neslyším.
Pohled mi uhne k mé posteli, kde je zapnut přístroj měřící mé životní funkce. Podle filmů by měl pípat, pro mě však zůstává zticha, přestože graf pulzu skáče nahoru a dolů.
A v tu chvíli si uvědomím děsivou skutečnost. Zůstal jsem sám, uprostřed tichého oceánu, obklopen mlhou, neschopen dostat se zpět ke břehu a nenávratně jsem ztratil jednu důležitou a velmi ceněnou věc - svůj sluch. Díky mé neopatrnosti a hlouposti jsem odsouzen zbytek života strávit v tichu. V tíživém a nekonečném tichu...