Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je pozdě, poslední paprsky stále ještě slabého jarního sluníčka se už dávno ztratily kdesi v oranžovém oparu nad vzdáleným obzorem. Na krajinu pomalu a zcela neslyšně padá šero vonící jarním kvítím.

A mé nohy jdou.
Batoh na zádech tíží. Není to však stejné, jako když člověka táhne k zemi závaží každodenních povinností a strastí. Nést krosnu, to je spíše jako nést břímě lásky. Tíha tísnivá a svazující objímá člověka ze všech stran, ale zároveň jde o pocit povznášející, který dává naději, jež se neptá proč.
Batoh, nejlepší kamarád, přítel, jehož dotek je vždy balzámem pro duši i příslibem nových cest a nových zážitků.

Už se skoro setmělo a stromy se ukládají ke spánku. Mladé zelené lístky se pohupují v posledních záchvěvech chladného vánku. Ptáčci si prozpěvují teskné večerní melodie. V dáli houká sova. Ta moudrá strážkyně nočního klidu dává celé přírodě na vědomí, že čas denních radovánek se právě střídá s časem klidného nočního snění. I mé nohy se co chvíli zastavují a už by chtěly podlehnout sovímu houkání.

Konečně vidím místo svého dnešního noclehu. Z hlavní štěrkové cesty se odděluje malá, docela uzounká stezička, vinoucí se trávou až ke kulatému, rákosím ze všech stran zarostlému rybníčku.
Potichu, co noha nohu mine, dojdu až ke břehu a zadívám se na klidnou hladinu. Jako hejno svatojánských broučků se v ní odráží první, ty úplně nejodvážnější hvězdičky.
A už i měsíc nejistě pomrkává zpoza vysokých borovic, majestátně a nehnutě stojících opodál. Celá ta krása probouzející se noci, drobných blikajících hvězdiček a vlahého jarního vzduchu, to vše mi připomíná Tebe. Kéž bys tu tak mohla být se mnou!

Konečně odtrhnu zrak od hladiny rybníka a jedním, už tak známým pohybem si sundávám batoh z ramen. Ne, ještě nepůjdu spát! Byl by hřích nechat tak krásný večer odejít a ani se s ním nerozloučit.

Na břehu rybníka rozdělávám oheň. Nanosím pár třísek, suchou trávu, zažehnu zápalku a tenký plamínek vyšlehne zpod drobných suchých stébélek. Roste a objímá už veškerou nanošenou trávu ve svém náručí. Špička jazýčku právě okusila i zlatavé dřevo třísek. Šplhá nahoru, až se zmocní i celé dřevěné hraničky. Z jednoho malého plamínku se stává celý trs dovádějících, červenooranžových háďátek. Navzájem se proplétají, hrají si a chytají jeden druhého. Stále rostou.

Oheň se už rozhořel, můžu přidat silnější větévky. Od plamenů se šíří útulné teplo. Zabalím se do deky a podívám se na hladinu rybníka. Plameny září světelnou cestou až k jeho druhému břehu. Jak já mám rád plápolající plamínky dovádějící na vodní hladině. I ve Tvém srdci plápolá stejný plamen, nedává mi spát...

Nad ohněm se dobře sedí a ještě lépe přemýšlí. Ve společnosti můr, přilákaných hřejivou přívětivou náručí ohnivé záře, si do noci potichu prozpěvuji staré trampské písně. Celý kraj už se definitivně uložil ke spánku. Ptáčci před drahnou chvílí dopěli ptáčatům poslední ukolébavku, vánek utichl a jen ta stará sova stále houká kdesi v lese za mými zády. Ptám se sám sebe, jestli bych se už také neměl uložit ke spánku.

Dozpívám poslední tón, vytahuji spacák, rozkládám celtu a lehám si pod hvězdné nebe. Jak hluboké je a jak daleko by se člověk musel vydat, kdyby si chtěl přinést byť jen jednu jedinou hvězdičku. Já však chci celým srdcem. Včera jsem se vydal na tu dlouhou pouť a třeba zítra, třeba za sto let, si jednu jedinou hvězdičku přinesu. Jednu jedinou. Tu moji. Tebe.