Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vůně jehličí, hub a vysokých travin. V ten moment vím, že jsem v lese. Pocit nespoutanosti a volnosti. Svoboda na mne volá tichounkým hláskem a já ji následuji.

Poddávám se jí celá. Srdce mi bije jako o závod a já cítím, že k přírodě odjakživa patřím. Ani nevím, jak mě to napadne, ale rozebíhám se. Běžím jako o závod, všechny doteky větru, zvuky živočichů, vše, co jsem dosud ignorovala, vnímám smysly jako nikdy dřív. Ale ty hlasy mne volají čím dál víc. Neohlížím se za sebe ani nemyslím na to, jestli mně někdo vidí. Běžím stále dál a nezpomaluji. Tedy dokud nedoběhnu na uzavřenou mýtinu obklopenou jenom vysokými smrky, které se kývají do rytmu větru. Vše tančí tak prostý a smyslný tanec. Zpomaluji, až se úplně zastavuji.

Zhluboka se nadechuji a lehám si do vysoké trávy, jež mě lehce píchá do zad. Hledím do nebe a přemýšlím, proč takhle nemohu žít navždy. Vím, že jsem daleko od svých přátel, kteří mne určitě hledají, ale musela jsem tohle udělat. Odběhnout pryč a chvíli čerpat novou sílu na to, abych se vrátila zpět mezi lidi. Nejsem totiž moc společenský typ a snesu kolem sebe jen hrstku bláznů posedlých technologií. V hlavě se mi mísí tolik emocí a myšlenek dohromady. Koutky úst mi lehce opadly, avšak pořád koukám do modrého nebe na obláčky. Připomíná mi to časy, kdy jsem sledovala s mou matkou mraky nadýchané jak cukrová vata a vysvětlovala jí, co mi připomínají. Hned jsem o něco veselejší, protože vzpomínky mi vždy zvednou náladu.