Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jen málokterý člověk má tu čest navštívit místa za hranicemi našeho vidění. Tam nahoře, vysoko nad našimi hlavami, je tolik míst a nových objevů, jež člověk nedokáže ani vlastními slovy popsat, že jen těžko by se dalo věřit tomu, že něco daleko za těmito hranicemi existuje.

Vydávám se se svojí raketou do neznámých míst vysoko nad našimi hlavami a dumám nad tím, co mě čeká a nemine.

Je to nádhera, pomalu stoupám výš a výš, až mi lidé pode mnou připomínají mravenečky v lese na mraveništi, po delší době mi i města přijdou tak malá jako drobky na kuchyňské lince od sušenek, které jsem jedla ještě dnes ráno. Dívám se malým okýnkem před sebe a vidím jen Slunce, modrou oblohu a barevná světla, domýšlím si, že je to odraz od polární záře, kterou jsem pozorovala včera v noci - a dnes, dnes je tak blízko mne, jako bych se jí mohla dotknout rukou, kousek si jí ukrojit a schovat na památku.

Opouštím naši zemskou sféru, všude kolem mě panuje tma, v dáli vidím planety, jak krouží kolem Slunce, a to žhne, jako by mě - vetřelce ve vesmíru - chtělo zahnat zpátky na Zemi.

Letím dál, až za hranice naší oběžné dráhy, kde naše planeta Země vypadá jako hlavička od špendlíku. Je neuvěřitelné, jak je naše planeta malá a přitom na ní může existovat tolik věcí. Cítím se tak sama, ale plná naděje, že snad najdu to, co hledám.

Všude kolem se pohybují planety, hvězdy i meteority a já stále letím kupředu. Jsou tu malé planetky, menší než naše Země, ale zbarvené do barev, jež mi berou rozum. Jak taková scenérie může existovat?

A pak to spatřím. V dáli, kde není ani živáčka, ani planetka, ani hvězda, ani vesmírný prach, kde vidím jen záři mihotajících se barevných světel, je objekt, kvůli kterému jsem se vydala na tuto expedici a na který do smrti nezapomenu. Tuhne mi krev v žilách. Červí díra. Malá. Krutá. Ale záhadná. Čekám na to, kde se ocitnu, až mě, malého človíčka s malou raketou, celou pohltí...