Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím ve školní lavici, venku zatím obchodník s deštěm klepe na okapy budovy, a tak se v myšlenkách vracím zpátky na břeh rybníka Dehtáře, kde už od dětství trávím rok co rok letní prázdniny. Jak tam bývá krásně!

Z postele mě tady každé ráno netahá budík zběsile vřeštící již po třetím zamáčknutí, svým trylkováním mi tady dávají najevo, že je čas vstávat, ti nejmenší, ale zároveň ti nejvytrvalejší zpěváčci. Ranní káva tu má vůni dubového lesa, který je všude kolem jako můj osobní strážce, každé ráno mám navíc jedinečnou možnost procházet se po zeleném koberci utkaném z té nejjemnější vodní příze.

Tak nějak se mi zdá, že tu život plyne jinak. Jako by pán času, který mi odměřuje chvíle na tomhle světě, chtěl být ke mně milosrdný a dává mi o pár okamžiků štěstí víc. A mně to nevadí, ba naopak. Vychutnávám si tuto výsadu plnými doušky.

Kdybyste jen viděli to co já. Léta tu jsou jako vystřižená z Monetových malířských pláten. Zlaté klasy vlnící se do rytmu té nejlíbeznější klavírní melodie. Sem tam, sem tam. Všude obklopující modř, kterou občas ozdobí postupně se zvětšující kruhy od místních šupinatých obyvatel, kteří o sobě chtějí dát vědět. Nad tím vším se jako král těchto končin tyčí čakovský kostel, jenž mě stejně jako maják námořníky navádí po setmění zpět do mého cíle. Když do palety všech těch večerních barev přidá svůj odstín i stříbrný panovník, říkám si, že ke kouzlu okamžiku chybí už jen víly, co by za úplňku tancovaly na paloučku.

Kolikrát jsem sem cestu na kole absolvovala, když obloha potemněla. Uháněla s větrem o závod. Roztáhla ruce, abych aspoň na malý okamžik ochutnala, jaké je to být volný jako pták. Cítila se zase jako malá holka, která věřila, že je nesmrtelná. Jako člověk, který se prvně zamiloval. Člověk, který je absolutně šťastný.

Ještě krásnější jsou tu ale odpoledne. Poklidný duet lesa a větru sice doplňují hlasy děti hrajících si u vody, ale to tady nikomu nevadí. I já ležím na dece a s napětím pozoruji, jakou hru že to spolu rozehráli ti bílí beránci. O dobrou náladu všech se stará zlatý vládce, jenž už nějakou tu dobu sedí na svém trůnu. Jeho zlatým prstíkům ochotně nastavuji svou tvář, aby spolu s větrem trochu poškádlily mé jindy klidné vlasy. A ta vůně. Občas si říkám, jak může léto tak krásně vonět.

V tu chvíli mě ze snění vytrhává školní zvonek ohlašující konec hodiny. Mně to ale nevadí, já už vím, co budu dělat o víkendu...